Článek
Na severoamerických pláních dodnes žije společenství lidí, u kterých máte pocit, že se jich moderní doba téměř netýká. Říká se jim amišové a hlásí se ke křesťanské tradici vycházející z učení Jakoba Ammanna. Jejich osady najdeme hlavně ve Spojených státech a Kanadě, z toho nejvíce jich žije v Pensylvánii, Ohiu, Indianě, Iowě, Illinois a Kansasu. Odhaduje se, že dnes čítají zhruba čtvrt milionu členů, přitom kolem roku 1920 jich zůstávalo jen asi pět tisíc.
Tak rychlý nárůst souvisí hlavně s tím, že mají velké rodiny, které běžně vychovávají kolem sedmi dětí a zároveň u nich klesla dětská úmrtnost oproti dřívějšku i ve srovnání s průměrem ve Spojených státech. V centru amišského života stojí pokora, silné rodinné vazby, soudržná komunita a vědomé odstřižení od moderního světa. Jejich každodenní fungování se řídí souborem pravidel známým jako Ordnung, který jim určuje, co je správné a co už je za hranou. Právě tato pravidla a hodnoty prostupují každý detail jejich existence a dávají jejich životu řád i smysl.
Pravidla, která jsou pevně dodržována
Muži a chlapci z amišských komunit běžně chodí v širokých černých kloboucích a tmavých oblecích. Jejich kabáty bývají rovně střižené, bez klop a k tomu všemu mají na sobě jednoduché kalhoty na šle, jednobarevné košile a samozřejmě černé ponožky i boty. Ženatého amiše je snadné poznat. Na rozdíl od svobodných mužů nosí plnovous, který si od svatby nechávají růst.
Knír u nich ale nemá místo, protože si ho spojují s vojenskou minulostí a násilím. Ženy a dívky zase oblékají dlouhé, jednoduché šaty, přes ramena mají pláštěnku nebo šátek, na hlavě čepce a na nohou černé punčochy a uzavřené boty. Mezi nimi navíc žije i komunita, která sama sebe považuje za přísně tradicionalistickou a vědomě se drží způsobu života, jaký byl běžný v 19. století. Moderní technologie pro ně nejsou samozřejmostí ani lákadlem.
Nejezdí autem, nepoužívají telefonní síť a v jejich domech nenajdete elektřinu, zásuvky ani obyčejné žárovky. Po krajině se pohybují v jednoduchých koňských povozech, které musí být při jízdě po veřejných silnicích označeny výstražným trojúhelníkem, aby byli viditelní pro ostatní účastníky provozu. Tato pravidla ale nevznikla z rozmaru nebo vzdoru vůči světu kolem. Vycházejí z hlubokého respektu k tradici, opatrnosti vůči rychlým změnám a také z jejich vlastního chápání biblických varování před přílišným přizpůsobováním se světskému způsobu života.
Výteční hospodáři, kteří se uživí vlastní prací
Amišové si dodnes udržují pověst lidí, kteří opravdu umí efektivně hospodařit. Většinu toho, co jedí, si sami vypěstují a zpracují, a do obchodů chodí jen pro pár nezbytností typu mouka nebo cukr. Moderní zemědělské stroje využívají jen minimálně a osobně dávají přednost vlastní práci a jednoduchým postupům před komfortem techniky. Typické jsou pro ně i známé „barn raisings“, společné stavby stodol, při kterých se sejdou celé komunity.
Během jednoho dne tam bývají desítky až stovky mužů, kteří stavějí, zatímco ženy připravují jídlo a postarají se o zázemí. Nově postavené stodoly pak v krajině nepřipomínají jen kus dřeva a prken, ale hlavně tradici, soudržnost, pracovitost a řemeslnou zručnost, na které si amišské komunity zakládají. Amišské rodiny se dnes už nespoléhají jen na pole a chov zvířat. Čím dál víc si přivydělávají tím, co umí rukama. Prodávají pečlivě dělaný nábytek, domácí pečivo i další řemeslné výrobky, po kterých je velký zájem hlavně mezi turisty a sběrateli.
Zvláštní místo mají takzvané amišské quilty, tedy tradiční prošívané přikrývky, které ženy šijí společně při pravidelných setkáních. Podle Donalda B. Kraybilla, předního znalce amišské kultury, jsou tyto „quilting bees“ pro ženy nejen formou odpočinku a společného času, ale i způsobem, jak naplno žít hodnoty komunity a vzájemné pomoci. Vzdělávání u amišů má úplně jinou podobu, než na jakou jsme zvyklí z běžných škol. Vychází z jejich způsobu života a z toho, co komunita považuje za skutečně důležité. Děti docházejí do malých vesnických škol, kde se o výuku všech ročníků stará jediný učitel.
Ve Spojených státech je tento model oficiálně povolený od roku 1972, kdy Nejvyšší soud uznal výjimku z běžných vzdělávacích pravidel právě pro amišské komunity. Výuka probíhá v angličtině a soustředí se především na základy, mezi které patří čtení, psaní a počítání. Nejde ale jen o sezení v lavici a teorii. Děti se zároveň učí dovednostem, které využijí v každodenním životě, ať už jde o práci na hospodářství, řemesla nebo vedení domácnosti.
Amišové si i v 21. století dál žijí podle svého uspořádání. Nezajímají je technologie ani trendy, místo toho se drží řádu a hodnot, ve kterých vyrostli. Nejde o strach ze změn, ale o hluboké přesvědčení, že jejich způsob života dává smysl a drží komunitu pohromadě. Právě tahle každodenní volba, že chtějí zůstat u jednoduchosti, práce a víry, která je odděluje od hektického, konzumního světa kolem nás. Tělem žijí v dnešní době, ale myslí a duchem jsou jako z jiného století.
Zdroje použité ke zpracování:
