Článek
Znáte ten pocit, když s napětím sledujete velkolepou událost a najednou se všechno děsivě pokazí? Přesně to zažily miliony diváků před čtyřiceti lety, kdy odstartovala desátá a zároveň poslední mise raketoplánu Challenger. Tento let měl původně přepsat historii, ale po pouhých 73 vteřinách se změnil ve fatální zkázu celého stroje. Sedm odvážných astronautů tehdy zaplatilo životem za sled naprosto zbytečných rozhodnutí.
Zajímavé je, že tento vesmírný koráb původně vůbec neměl létat ke hvězdám. Konstruktéři ho začali stavět v roce 1972 jen jako testovací model určený k destrukčním pozemním zkouškám. Po šesti letech byl hotový a zkoušky dopadly natolik dobře, že finanční propočty ukázaly zjevnou věc. Úprava otestovaného stroje vyšla pro agenturu mnohem levněji než plánovaná přestavba sesterské lodi Enterprise a tato volba se zpočátku zdála jako nejpraktičtější krok.
Několik testů k bezpečnosti nepomohlo
Následoval další téměř rok náročných testů, kdy inženýři prověřovali upravenou loď pojmenovanou po historické oceánografické korvetě v extrémních podmínkách obrovského přetížení. Stroj sebevědomě obstál, v dubnu roku 1983 se poprvé podíval do kosmu a odstartoval neuvěřitelně úspěšnou éru. Challenger létal do vesmíru s naprostou lehkostí, takže v letech 1983, 1984 i 1985 bezpečně zvládl vždy hned tři plnohodnotné mise ročně.
Během této doby lámal stroj všechny myslitelné rekordy a poprvé vynesl nahoru Američanku, amerického astronauta tmavé pleti i úplně první zástupce z Nizozemska a Kanady. Připsal si také první noční start a přistání v dějinách letů do vesmíru. Desátý let přitahoval obrovskou mediální pozornost hlavně kvůli přítomnosti středoškolské učitelky Christy McAuliffeové. Její úkol měl obrovský edukační přesah.
Měla totiž živě vyučovat studenty přímo z oběžné dráhy. Tento výjimečný let se ale od začátku potýkal s problémy a původní termín 22. ledna se musel přesunout. Další zdržení způsobila banální závada se zaseknutou klikou, kvůli které se start posunul až na 28. leden roku 1986. Právě tehdy ale floridské vesmírné středisko zasáhla nečekaně krutá zima a noční teploty spadly hluboko pod bod mrazu.
Extrémní chlad zmrazil těsnicí kroužky na pomocných motorech a nevratně narušil jejich přirozenou funkčnost i nezbytnou pružnost. Inženýři z dodavatelské firmy o obrovském riziku věděli, stanovili minimální bezpečnou teplotu na čtyři stupně Celsia a žádali další okamžitý odklad. Jeden z odborníků jménem Ebeling dokonce večer před startem varoval svou manželku, že raketa ráno s jistotou vybuchne.
Vedení veškeré rady ignorovalo
Vedení vesmírného programu ale varování ignorovalo a manažeři dospěli k hodně nešťastnému závěru. Rozhodli se spolehnout na záložní těsnění, což později astronautka Sally Rideová tvrdě odsoudila jako neomluvitelné porušení základních bezpečnostních pravidel. Start nabral zpoždění pouhou hodinu a v 11 hodin a 38 minut vyrazila posádka na svou poslední cestu.
První vteřiny vypadaly normálně, ale v 37. vteřině letu narazily do raketoplánu prudké poryvy větru. Podle analýz to byla pomyslná poslední rána pro narušené zmrzlé těsnění. Minutu po startu tak začal v pravé raketě kriticky unikat kapalný vodík a systémy se jen marně snažily vyrovnat celkový tah motorů.
Přesně 68 vteřin po startu velitel klidně ohlásil přidání plynu a pozemní personál mu tento rutinní krok potvrdil. V 73. vteřině ale náhle praskla nádrž s vodíkem, obrovskou silou narazila do zásobníku s kyslíkem a na obloze se rozzářila obrovská ohnivá koule. Raketoplán v rozporu se zažitými představami nevybuchl, pouze se strašlivým tlakem rozpadl na kusy.
Média si celou nehodu později upravila
Kabina následně padala z výšky dvaceti kilometrů a při tvrdém dopadu o přetížení neuvěřitelných 200 g se zcela roztříštila. Zástupci úřadu zpočátku širokou veřejnost uklidňovali zprávami o okamžité smrti bez jakéhokoli utrpení. Realita ale byla mnohem temnější, protože potápěči o pár měsíců později v troskách objevili tři použitá záchranná dýchací zařízení.
Z toho jasně vyplynulo, že minimálně část posádky neomdlela a živě vnímala tragický pád vstříc oceánské hladině. Přesnou příčinu smrti už nešlo kvůli špatnému stavu obětí po vytažení z vody určit, přičemž prezident všem zesnulým vystrojil pohřeb s poctami a nazval je hrdiny.
Bolestná zkušenost paradoxně přinesla do vesmírného odvětví jen minimální praktické změny. Výrobce pomocných raket zaplatil pokutu deset milionů dolarů a výměnou za to setřásl veškerou odpovědnost za nehodu. Úřad provedl kosmetické personální úpravy, ale skutečné poučení z krizového vývoje se bohužel vůbec nekonalo. O sedmnáct let později v roce 2003 svět s napětím sledoval zkázu lodě Columbia a vyšetřovatelé zjistili, že vedení zopakovalo naprosto stejné rozhodovací chyby jako tehdy na chladné Floridě.
Zdroje: EBSCO, NASA, NPR, Britannica
