Článek
Když se v italské Anterselvě postavila na start závodu s hromadným startem, byla jedinou českou reprezentantkou mezi třicítkou nejlepších žen světa. Už to samo o sobě byl úspěch, který si zasloužil respekt. Jenže málokdo tehdy čekal, že se z nenápadné účasti stane jeden z nejsilnějších momentů celé olympiády.
Na střelnici předvedla téměř bezchybný výkon. Minula jen jednou, zůstala klidná i ve chvílích, kdy se závod lámal, a na trati dokázala držet tempo s absolutní špičkou. Díky tomu se postupně posouvala dopředu, až se před cílovou rovinkou ocitla dokonce na čele závodu. V závěrečném finiši ji sice předstihly dvě zkušené soupeřky z Francie, ale třetí místo znamenalo senzaci, na kterou český biatlon dlouho čekal.
Pro mladou závodnici šlo o první olympijskou medaili v kariéře. Zároveň šlo o další cenný kov pro českou výpravu na hrách, které se postupně měnily v mimořádně úspěšný příběh. Tento bronz měl ale zvláštní váhu. Nebyl výsledkem náhlého zázraku, ale dlouhé a často velmi náročné cesty.
Ještě před rokem otevřeně mluvila o tom, že ji nevydařené závody psychicky vyčerpávají. Přiznávala, že se dostávala na hranici vyhoření a že hledala způsob, jak se znovu nadechnout. Po jednom z nepovedených startů na mistrovství světa skončila hluboko v pořadí a sama sobě přiznala, že potřebuje nový impulz. Něco, co jí připomene, proč vlastně sport dělá.
Přesto nikdy nepřestala pracovat. Postupně se začala pravidelně prosazovat ve světovém poháru, sbírala umístění mezi nejlepšími dvaceti a stala se nejstabilnější českou reprezentantkou. Vrcholem téhle fáze byla medaile ze smíšené štafety na mistrovství světa, kterou si doma symbolicky schovávala na nočním stolku. Jako připomínku, že směr je správný.
Olympijský bronz je logickým vyústěním této cesty. Nejde jen o fyzickou připravenost, ale o psychickou odolnost, kterou si musela vybudovat krok za krokem. Velkou roli v tom sehrálo i rodinné zázemí. Sama opakovaně zdůrazňovala, jak moc pro ni znamená podpora rodičů, prarodičů a nejbližších, kteří s ní prožívají každý start, každé zklamání i každou radost.
Na olympijské závody za ní přijeli nejen její rodiče, ale i rodina partnera, s nímž sdílí sportovní život se všemi jeho nejistotami. Právě tahle stabilní opora v zákulisí bývá často tím, co rozhoduje o tom, zda se sportovec dokáže z těžkých období zvednout.
Bez lidí, kteří věří i ve chvílích, kdy výsledky nepřicházejí, by podobné příběhy vznikaly jen těžko. O to cennější je, že patří ke generaci závodníků, kteří se nebojí mluvit o pochybnostech, strachu ani vnitřních krizích. Svým přístupem tak dává naději mladším sportovcům, že cesta na vrchol nemusí být přímá a bez překážek.
Krátce po závodě sama přiznala, že si úspěch zatím nedokáže plně uvědomit. Děkovala všem, kteří ji podporovali, a opakovala, že dala do závodu maximum. Emoce, které z ní tehdy mluvily, byly upřímné a nepřikrášlené. Přesně takové, jaké k podobnému momentu patří.
Už před olympiádou ukazovala, že dokáže zajíždět závody v elitní desítce. Bronzová medaile jí ale definitivně otevřela dveře mezi tváře, na nichž může český biatlon stavět svou budoucnost.
Pro fanoušky je navíc její příběh silný i tím, že nejde o rychle vyrobenou hvězdu. Je to sportovkyně, která si prošla neúspěchy, pochybnostmi i obdobím, kdy nebyla sama se sebou spokojená. Právě tahle lidskost v kombinaci s profesionálním výkonem dává jejímu úspěchu hloubku.
A možná právě proto působí její olympijský bronz tak silně. Nejen jako medaile do statistik, ale jako důkaz, že vytrvalost, pokora a poctivá práce mají v dnešním sportu stále své místo. A že i z tichého boje se sebou samým může jednou vyrůst moment, na který se nezapomíná.
Zdroje:
