Černí ďáblové patřili k nejděsivějším jednotkám 2. světové války. Byli jediní, koho se nacisté báli

Tábor byl dokonale střežený, obehnaný opevněním a pod neustálým dohledem. Přesto se v noci stal terčem útoku. Německý důstojník pak v rozčilení obcházel místo, které mělo být nedobytné, a jen těžko skrýval vztek. Nešlo ani tak o počet padlých. To, co ho skutečně přivádělo k zuřivosti, byl detail, který se opakoval u každého těla. Na každém z nich byla připevněná cedulka. Tichý vzkaz, který působil jako podpis. Vizitka těch, jimž nacisté začali říkat Černí ďáblové. Symbol nepřítele, kterého se nepodařilo zastavit ani zastrašit.

Anglický válečný zpravodaj Geoffrey Pyke měl za sebou život, který rozhodně nepatřil mezi ty běžné až obyčejné. Během první světové války se dostal do německého zajetí, kde strávil dlouhé měsíce ve vězení. Přesto se mu podařilo utéct a vrátit se zpět domů. Když se v roce 1939 začal nad Evropou znovu stahovat stín dalšího válečného konfliktu, neváhal a znovu se zapojil do služeb své země.

Pyke byl známý svým neortodoxním myšlením, které ale ne vždy nacházelo pochopení. Přicházel s návrhy na speciální vojenská vozidla s neobvyklým pohonem určená pro plánovanou invazi do Norska, stejně jako s odvážnou myšlenkou stavět letadlové lodě z ledu. Většina jeho projektů zůstala jen na papíře a nikdy se nedočkala realizace. Přesto se jeden z jeho nápadů dokázal zapsat do historie a dodnes připomíná, jak neobvyklým způsobem Pyke o válce a technice přemýšlel.

Pyke tehdy přicházel s myšlenkou vytvořit malou, vysoce specializovanou jednotku, která by byla schopná operovat hluboko v týlu nepřítele i v nejtěžších zimních podmínkách. Vedení spojeneckých armád přesvědčoval, že by pečlivě vycvičené komando dokázalo zasáhnout a zaútoči tam, kde běžné jednotky selhávaly. Podle jeho představ by tito vojáci zvládali i mimořádně náročné akce v mrazu a sněhu a zaměřovali by se na sabotáž elektráren a dalších strategicky důležitých cílů. Šlo o koncept, který byl na svou dobu odvážný, ale zároveň vycházel z velmi konkrétní představy moderního způsobu boje.

Projekt Plough se zrodil jako nápad, který působil spíš jako špatný vtip než vážně míněný vojenský plán. Měl poslat malé komando hluboko do nepřátelského území, bez jistoty návratu a bez záruky, že je vůbec někdo někdy uvidí živé. Když tehdy americký podplukovník Robert Frederick vypracoval svůj čtrnáctistránkový posudek, nazval tenhle projekt vojensky nepoužitelným a blízkým sebevraždě. Byl přesvědčený, že poslat muže do akce bez možnosti je dostat zpět, nedává žádný smysl. Jen ještě netušil, že právě on se později postaví do čela jednotky, která měla všechna ta rizika přijmout jako součást své existence.

Myšlenka diverzní jednotky nezmizela s jedním odmítavým stanoviskem. Generál Eisenhower se jí držel tvrdohlavě a jednoho dne si Fredericka jednoduše zavolal. Oznámil mu, že právě on povede projekt Plough. V tu chvíli už nešlo o teoretickou debatu nad papíry, ale o skutečné lidi, kteří se měli stát tváří a tělem riskantního plánu. Frederick, zvyklý pracovat naplno, přijal úkol bez teatrálnosti a pustil se do něj s energií, která ho provázela celou kariéru. Krátce nato, devátého července 1942, vznikla ve výcvikovém středisku v Montaně speciální jednotka, která se brzy začala vymykat všemu běžnému.

Armáda tehdy nehledala obyčejné vojáky. Potřebovala muže, kteří byli zvyklí na drsno ještě před tím, než si oblékli uniformu. Vsadila na dřevorubce, lovce a lesní strážce, zkrátka na ty, kteří uměli přežít v přírodě bez záruk a pohodlí. Do výběru se však dostali i ti, kteří už seděli ve vojenských věznicích a chtěli dostat druhou šanci. Výsledkem byla skupina, která se rychle stmelila do pevného celku, a muži si sami pro sebe našli jméno Stateční. To označení nebylo prázdným gestem. Od první chvíle věděli, že od nich nikdo nebude chtít opatrné výkony.

Protože původně mířili do okupovaného Norska, čekal je výcvik, jaký by zlomil i spoustu jinak schopných vojáků. Hory, mráz, sníh, padákové seskoky, lyžování, výbušniny, horolezecké výstupy. K tomu neustálá práce se zbraněmi a technikou. Všechno bylo postavené na myšlence, že kdo tu nezvládne trénink, ten by v ostré akci neměl šanci. Frederick se na výcviku nepodílel jen na dálku. Měl konkrétní představu o tom, co jeho muži potřebují do rukou. Spolupracoval na vzniku bojového nože V‑42, jehož úzká, oboustranně broušená čepel pronikala i ocelovou přilbou. Vymýšlel i další možnosti výzbroje, třeba foukací šipky, ty však narazily na obavy z porušení válečného práva.

Jak jednotka postupovala jednotlivými výcvikovými základnami, začala získávat pověst téměř nepřemožitelné síly. Frederick si byl svým týmem natolik jistý, že jednou prohlásil, že jeho muži dokáží v noci proniknout do cizího tábora a podmínovat jej doslova odspodu. Nebyla to prázdná nadsázka. Posádka, která měla údajně zůstat v noci ve střehu, nakonec stejně neuhlídala všechno. Ráno Frederick velitele provedl táborem a ukázal mu pečlivě ukryté nálože. Jedna z nich ležela přímo pod jeho postelí. Tohle nebyla exhibice pro ego, ale jasný signál, co dokáže jednotka, které se nepodceňuje.

Po úvodním nasazení na Aleutských ostrovech u Aljašky, kde jednotka obstála v prvním skutečném testu, čekalo muže přesunutí do Evropy. Norsko nakonec z plánů vypadlo, fronta je zavolala jinam. Po soustředění v Maroku se speciální jednotka přesunula na italské bojiště. Už tou dobou šlo o sílu, která se nedala přehlédnout. Tvořily ji tři pluky a Frederick zůstával klíčovou postavou. Nejenže plánoval akce, ale držel se v jejich čele. Pod palbou se přesouval od jednotky k jednotce, zadával rozkazy, posílal hlídky a umisťoval své muže tam, kde je nejvíc potřeboval. Jeho lhostejnost k nepřátelské střelbě působila skoro nepochopitelně. Byl zraněný, přesto dokázal vlastním tělem chránit jiného raněného, dokud se k němu nedostali zdravotníci.

V Itálii se začala psát legenda Černých ďáblů. Muži se tradičně maskovali začerněnými tvářemi, což na Němce působilo stejně zlověstně jako jejich nečekané útoky. Nebyla to jen fyzická síla, ale i promyšlená psychologická hra. Pronikali hluboko za nepřátelské linie, prováděli sabotáže, odváděli zajatce a zanechávali za sebou jasné vzkazy. Na helmách padlých Němců se objevovaly sam+olepky s textem, který upozorňoval, že to nejhorší teprve přijde. Nebyl to cynismus, ale způsob, jak dát najevo, že tahle jednotka se nezastaví u jednoho úderu.

Čísla, která po sobě jejich akce zanechala, mluvila jasně. Černí ďáblové během svého působení zabili tisíce nepřátel a tisíce dalších zajali. Není divu, že u Němců vyvolávali paniku, zatímco ve vlastní armádě rostl jejich kredit. I v tom se ale ukazoval Frederickův lidský přístup. Když jednotka ovládla další důležitý bod, požádal nadřízené o zásoby bourbonu, aby se jeho muži mohli zase dát dohromady. Žádost prošla bez prodlení, jako by i velení vnímalo, že odměna a odreagování nebyly rozmary, ale součástí udržení jednotky v chodu. Po dobytí Říma se pak muži ocitli i v prostředí, které mělo s frontou pramálo společného. Přijal je papež ve svém sídle a na chvíli se z nich stali hosté, ne jen stále připravení bojovníci.

Jak šel čas, měnila se nejen mapka fronty, ale i osudy těch, kteří stáli v čele. K začátku února 1944 měla jednička přes dva tisíce tři sta mužů, ale jejímu příběhu už zbývala jen omezená kapitola. Frederick byl v červnu ve svých sedmatřiceti letech povýšen na generálmajora a dostal na starost novou jednotku, další speciální sílu, tentokrát zaměřenou na výsadkové operace v jižní Francii. I tam dokázal během krátké doby vytvořit funkční celek a v srpnu vedl parašutistický výsadek, který se podílel na osvobození francouzské Riviéry. Pro místní se patnáctý srpen stal dnem osvobození a generál Frederick tam zůstal v paměti jako zachránce.

Jeho odchod od původní jednotky ale zároveň naznačil, že legenda Černých ďáblů nebude trvat věčně. FSSF byla na konci roku 1944 rozpuštěna. Muži, kteří si během války zvykli na roli neohrožených tváří temných operací, tehdy často reagovali slzami. I ti nejdrsnější z nich vnímali konec jednotky jako rozchod s něčím, co je definovalo víc než samotná uniforma. Nebylo to jen rozpuštění vojenského útvaru, ale uzavření jedné části života, ve které se odvaha, strach, loajalita a únava mísily v každém dnu.

Příběh projektu, který se na začátku zdál jako špatný nápad, nakonec ukázal, jak tenká byla hranice mezi šíleným plánem a skutečnou odvahou. Frederick nejdřív varoval, že celá operace připomíná sebevraždu, a přesto ji vzal na svá bedra, když k tomu byl povolán. Vytvořil jednotku, která se stala symbolem rizika přijímaného s plným vědomím následků. V minulosti to tak často bývalo. Rozhodnutí nepadala ve sterilním tichu kanceláří, ale v hlavách lidí, kteří věděli, že za každým příkazem stojí konkrétní tváře. A možná právě proto jejich příběhy dodnes nutí přemýšlet, kde leží hranice mezi nemožným plánem a tím, co se jednoho dne stane legendou.

Zdroje:

Wikipedia, warfarehistorynetwork.com

a knihy