Článek
Stačí se podívat na letošní fotografie českých reprezentantů. Výrazné vzory, silné barevné kontrasty, složité kombinace, které spolu často neladí. Každý kus oblečení jako by pocházel z jiné kolekce, z jiného nápadu, z jiného světa. Celek pak nepůsobí jako promyšlený design, ale spíše jako náhodně poskládaný kostým.
Namísto elegance přichází přeplácanost. Namísto jednoduchosti vizuální chaos. Namísto moderní estetiky dojem, že se návrháři snažili za každou cenu zaujmout – a zapomněli přitom na vkus. A co je na tom nejhorší? Že to není žádná výjimka.
Česká olympijská móda se už roky stává terčem posměchu. Jednou jsou to nešťastné barvy, jindy zvláštní střihy, jindy zase vzory, které připomínají spíš dětské svetry než reprezentační oděv. Pokaždé se najde vysvětlení. „Aspoň jsme originální.“ „Aspoň jsme vidět.“ „Oblečení není důležité.“
Jenže ono důležité je. Olympiáda není jen sportovní soutěž. Je to obrovská globální událost, sledovaná stovkami milionů lidí. Je to moment, kdy se země prezentují světu. Nejen svými sportovci, ale i svou kulturou, estetikou, sebevědomím. A právě tady Česko opakovaně selhává.
Zatímco Francie, Itálie nebo Japonsko spolupracují s renomovanými návrháři, vytvářejí ucelené kolekce s jasným konceptem a dlouhodobou vizí, u nás často vzniká kompromisní řešení. Něco mezi vlasteneckou symbolikou, omezeným rozpočtem a snahou „být jiní“. Výsledek však většinou nepůsobí jako promyšlená originalita, ale jako provinční improvizace.
Velkou roli v tom hraje i česká mentalita. Tradiční opatrnost, strach vyčnívat, obava působit příliš sebevědomě. Neustálé hledání „zlaté střední cesty“, která ve výsledku nevede nikam. Místo aby se někdo odvážil vytvořit jednoduchou, čistou, nadčasovou kolekci, raději se vše „ozvláštní“ výrazným motivem nebo barevným experimentem. Aby bylo jasné, že jsme Češi. Jako by bez vlajky, ornamentu nebo barevného výkřiku naše identita neexistovala.
Jenže skutečně silná identita se nemusí vnucovat. Podívejme se na menší nebo ekonomicky slabší státy. Mongolsko, Gruzie, Slovinsko, Kazachstán. Mnohé z nich přicházejí s kolekcemi, které jsou jednoduché, moderní a sebevědomé. Nejsou okázalé. Nekřičí. Ale fungují.
A vedle nich česká výprava často působí jako chudý příbuzný, který se snažil být slavnostní, ale neměl jasnou představu jak. Je to o to smutnější, že v Česku rozhodně nechybí talent. Máme kvalitní návrháře, kreativní studia, mladé lidi s citem pro současný design. Máme inspiraci i možnosti. Chybí jen odvaha a vize.
Olympijská kolekce se přitom nevytváří za pár měsíců. Je to dlouhodobý projekt. Testuje se, upravuje, ladí. Přemýšlí se o tom, jak bude vypadat v televizi, na fotografiích, v pohybu, za různých světelných podmínek. Jak obstojí v čase. U nás to však často vypadá, jako by hlavním kritériem bylo: „Ať je tam dost národních barev.“
Zatímco svět sází na styl, Češi jdou jinou cestou. Olympijský outfit vzbudil otázky.
Jenže vlastenectví se nedá ušít z červené, bílé a modré látky. Skutečná hrdost na zemi se projevuje tím, že si dáme záležet na kvalitě. Na detailech. Na tom, jak působíme navenek. Že nechceme být terčem posměchu. Že nechceme vypadat provinčně. A nesmíme zapomínat ani na samotné sportovce.
Ti lidé věnují sportu celý život. Trénují v bolesti, únavě, často bez jistoty budoucnosti. Olympiáda je pro mnohé z nich vrcholem kariéry. A právě tam mají reprezentovat v oblečení, se kterým se musí ztotožnit. Jenže kolik z nich si letos skutečně připadá elegantně? Kolik z nich se v těchto outfitech cítí sebevědomě?
Oblečení není maličkost. Ovlivňuje, jak se člověk cítí. Jak vystupuje. Jak působí před kamerami. Jak vnímá sám sebe. A my to stále podceňujeme. Problém přitom není v penězích. Není ani v nedostatku schopností. Je v přístupu. V tom, že pořád přistupujeme k reprezentaci stylem „nějak to stačí“. Jenže dnes už to nestačí.
Svět se změnil. Vizuální komunikace je zásadní. Image země se buduje i prostřednictvím módy. A kdo to ignoruje, zůstává pozadu. Česko bohužel zůstává pozadu dlouhodobě. Olympiáda by přitom mohla být příležitostí ukázat, že jsme moderní, sebevědomá, otevřená země. Že umíme spojit tradici se současností. Že máme styl.
Místo toho se znovu bavíme o tom, proč vypadáme divně. Možná je čas přestat se utěšovat tím, že „aspoň jsme sví“. Protože být svůj neznamená být nevkusný. Originalita neznamená chaos. Možná je čas otevřít prostor mladým návrhářům. Uspořádat transparentní soutěže. Naslouchat odborníkům. Přestat se bát jednoduchosti a elegance.
A hlavně: přestat se bát změny. Sebevědomá země nepotřebuje křičet barvami, aby byla vidět. Dokud to nepochopíme, budeme na olympiádách dál poutat pozornost především tím, jak podivně jsme oblečení. Ne tím, jak moderní jsme. Ne tím, jak profesionálně působíme. A to je na celé té debatě možná to nejsmutnější.
Zdroje:
autorský text
