Článek
Když se na tabuli objevilo číslo jedenáct, bylo jasné, že její čas nebude patřit k těm nejrychlejším. Vedle jedničky však svítila ještě jedna, a tak se Martina Sáblíková ocitla ve svém možná posledním olympijském závodě uprostřed momentu, který by si předem nedokázala představit. Sotva projela cílem pětikilometrové trati, aréna se zvedla ze sedadel a lidé z různých koutů světa jí tleskali. Ke zvuku tribun se přidali komentátoři i soupeřky na ovále.
O půl hodiny později mluvila o něčem, na co prý nikdy nezapomene. Slova několikrát přerušila, protože se jí vracely emoce a v očích se objevily slzy. Když projela cílem, sevřela pěst a snažila se v sobě najít trochu nadhledu. Později vyprávěla, že nic jiného v tu chvíli nedokázala. Byl to její způsob, jak se vypořádat s tím, co právě zažila. Jakmile se narovnala z bruslařského postoje a podívala se na tribuny, viděla, jak se diváci staví a tleskají.
Velkolepé rozloučení s fanoušky
A ještě než přišlo na řadu vyhlašování vítězů, dostala několik minut, které patřily hlavně jí. Patřily sportovkyni, která se pomalu loučí s kariérou a v očích fanoušků zůstává hvězdou. Sama cítila, že v prvních kolech zabojovala, protože v ní ta soutěživost vždycky byla. Zkusila si říct co kdyby. Brzy se však ukázalo, že tělo oslabené nemocí jí nedovolí víc. Vysvětlovala, že není typ sportovce, který by jen tak odjel závod bez ohledu na výkon. S trenérem měli dohodu, že až se kolo dostane na hranici čtyřiatřiceti vteřin, dá pokyn, aby se sundaly tabulky.
A velmi rychle věděla, že jede daleko za tím, co by bylo potřeba. Odtud už to bylo hlavně o hlavě a o tom, aby závod dokončila. Bylo to náročné, protože se necítila být schopná skoro ničeho. To, co ji drželo nad vodou, byla podpora v hale. Hlas diváků před startem i během jízdy pro ni znamenal víc, než dokáže popsat. V myšlenkách měla i to, co se dělo doma, když musela kvůli zdravotním potížím vynechat závod na tři kilometry. Všechno to s ní jelo od prvního do posledního kola. Přesto říkala, že to bylo dvanáct nejkrásnějších kol jejího života.
Když v sobotu přišla o první start a lékaři se ji snažili dostat do stavu, aby mohla na trať, bylo jí jasné, že to nebude stoprocentní. Po závodě mluvila o nejtěžších dvanácti kolech za posledních dvacet let. Bylo vidět, jak se jí chvěje hlas a jak se snaží zvládnout dojetí. Všechno v ní umocnila atmosféra stadionu. Přiznávala, že to, co zažila před startem a po dojetí, vnímá jako jeden z nejsilnějších momentů kariéry.
I přes vážnou nemoc se postavila na start
Soustředit se na trati nebylo jednoduché. Před startem si říkala, že to rozjede a uvidí, po kolika kolech jí dojdou síly. Doufala, že to přijde později, ale přišlo to velmi rychle. Už během závodu věděla, jak se bude její výkon vyvíjet. Když projela cílem, byla hlavně ráda, že do toho šla a nevzdala se předem.
Otázkou zůstává, zda ji diváci uvidí ještě jednou. Příští pátek je na programu závod na patnáct set metrů, kde by se mohla rozloučit definitivně. Sama přiznává, že si nedokáže představit znovu nastoupit po tom, co v aréně zažila. Nedokáže říct jednoznačné ano nebo ne, ale s velkou pravděpodobností šlo o její poslední olympijský start.
Její trenér Petr Novák ji přemlouvá, aby ještě jednou nastoupila, ale ona se v nadcházejícím závodu vidí spíš v jiné roli. Chce podpořit svou partnerku Nikolu Zdráhalovou, pro kterou je patnáctistovka klíčovou tratí. Nikola ji poprosila, zda by mohla stát na střídací rovince. Martina tedy připouští, že se na trati možná objeví, ale tentokrát jako někdo, kdo fandí, ne jako závodnice.
Zdroje:
