Článek
Metoděj Jílek vstoupil do olympijské historie okamžikem, na který se nezapomíná. Na trati pět tisíc metrů dokázal v premiéře vybojovat stříbro a dlouhé minuty vedl závod s časem 6:06,48. Teprve Nor Sander Eitrem se dostal před něj novým olympijským rekordem. Českému rychlobruslení tak vyrostla osobnost, která nepřišla na svět díky sponzorům, ale díky neústupné vůli a zázemí, na něž se mohl spolehnout v každém kroku.
Metoděj pochází ze sportovní rodiny. Otec Ondřej Jílek byl tím, kdo ho na začátku trénoval a držel v době, kdy sám sobě ještě úplně nevěřil. Zatímco ostatní děti odjížděly o prázdninách na moře, jeho rodina roky nepoznala klasickou dovolenou. Každá volná chvíle i úspory padly na závody a vybavení. Nebyla to ale rodičovská ambice, která by ho poháněla. Metoděj sám určoval rytmus. Od dětství mířil k olympiádě a své rozhodnutí potvrzoval i v době, kdy se vzdal mistrovství světa v Číně, protože věděl, že prioritou je olympijská sezona.
Zrodila se mladá a talentovaná hvězda
Sportovní začátky měl rozkročené mezi hokejem a florbalem, ale touha řídit výsledek vlastním výkonem ho časem přivedla k individuálním disciplínám. Prohru nesl těžce a vítězství bylo vždy přirozenou metou. Přechod z koleček na led byl logickým krokem pro někoho, kdo snil o olympijském zlatu. Otec tomu věřil natolik, že si vstupenky do Milána zajistil s ročním předstihem ještě předtím, než měl jistotu, že se syn nominace skutečně dočká.
Mimo led je Metoděj úplně jiný než závodník, který na ovále dokáže vyvolat respekt i u zkušených soupeřů. Po maturitě si váží doma především klidu. Tréninky zvládá s intenzitou, která by připravila o dech i ty nejotrlejší, a přesto si nachází prostor pro hudbu. Kytara je pro něj způsob, jak vypnout hlavu a na chvíli se oprostit od časů a soupeřů.
Když se najde volná chvíle, zahraje si s přáteli on-line hry. Právě tohle vyvážení tlaku a odpočinku je jeho silnou stránkou. Do závodu umí nastoupit s chladnou hlavou i v okamžiku, kdy se kolem ostatních hromadí nervozita. Sám přiznává, že žije v rytmu, který běžnému mladému člověku mnoho prostoru pro volnočasové radosti nedává. Říká, že si občas po sezoně zahraje na počítači a zasměje se s kamarády.
Miluje hory a jeho kytara mu prý pomáhá uklidnit mysl stejně spolehlivě, jako jízda na bruslích znejistí jeho soupeře. Jeho kolegyně Martina Sáblíková o něm říká, že je úplně obyčejný kluk, mezi ostatní sportovce zapadá bez problémů. Sám Metoděj však nerad slyší, když je s ní porovnáván. Vysvětluje, že chce jít vlastní cestou a stát se tím, kým má být on sám. Dodává, že rychlobruslení bolí od prvních metrů, ale že k němu má silný vztah.
V životě má nastavený extra přísný režim
Do jeho příběhu patří i disciplína, kterou si vyžádal jeho životní styl. Alkohol nikdy neochutnal a stranou nechává i kávu. Stravuje se tak, aby svému tělu dával jen to, co mu prospívá a pomáhá podávat stabilní výkony. Maminka mu dlouho připravovala jídlo i do školy, aby měl vše vyvážené.
Vyhýbání se nemocem však není vždy jednoduché. Měl období, kdy se po návratu z Kanady rychle přesunul na juniorské mistrovství světa a následně ho skolila nemoc, které se tři týdny nemohl zbavit. I tak odjel na světový šampionát dospělých. Od té doby rodina raději nakoupila respirátory a všechny přelety absolvuje s větší opatrností.
Pro Ondřeje Jílka by největším zadostiučiněním byla česká hymna na olympijském stadionu. Ne kvůli slávě, ale jako potvrzení, že roky odříkání měly smysl. Letošní stříbrná medaile, druhý cenný kov pro český tým, je pro celou rodinu důkazem, že společné úsilí přineslo ovoce.
Metoděj má zázemí, které není samozřejmostí. Má doma lidi, kteří stáli při něm dřív, než na něj začala mířit pozornost celého světa. Ale všechno, co musí absolvovat, mu nosí ovoce. 13. 2. 2026 vybojoval pro Českou republiku na olympijských hrách v Itálii další medaili, tentokrát zlatou a zapsal se tak mezi nejmladší talenty na 10 000 metrů.
Zdroje textu:
