Článek
Někdy nepřijde smutek jako rána. Přijde tiše. Nenápadně. Jako zpráva, která se rozšíří mezi lidmi a postupně v nich začne doznívat. Právě tak působí odchod Jana Brejchová. Bez dramatu. Bez velkých gest. Jen s pocitem, že něco důležitého se uzavřelo.
Její smrt potvrdila Tereza Brodská. A spolu s touto zprávou si mnozí uvědomili, jak pevné místo měla Brejchová v našem kulturním prostoru. Ne jako hvězda, která se dere do popředí. Spíš jako jistota. Jako někdo, kdo tu vždycky byl a kdo dokázal naplnit obrazovku i jeviště pouhou přítomností.
Už jako třináctiletá se objevila před kamerou ve filmu Olověný chléb režiséra Jiří Sequens. Tehdy šlo o první krok, který ještě nic nesliboval. Jen naznačoval směr. Skutečný rozmach přišel až ve chvíli, kdy ji objevil Jiří Krejčík. Dal jí prostor v filmech Morálka paní Dulské, Probuzení a Vyšší princip. Právě tam se ukázalo, že nejde jen o hezkou tvář, ale o herečku s hloubkou.
Šedesátá léta z ní udělala ikonu. Filmy jako Každý den odvahu, Kdyby tisíc klarinetů nebo Zabil jsem Einsteina, pánové dnes patří ke klasice. A Brejchová v nich zůstává jako otisk doby, která věřila v emoce, poezii i lehkou melancholii.
Často se o ní mluvilo jako o české odpovědi na Brigitte Bardot. Sama se tomu spíš usmívala. Nikdy se nesnažila stát symbolem. Prostě hrála. Přirozeně. S lehkostí. A přitom s neobyčejnou vnitřní silou.
Na plátně působila živě, svobodně, plná energie. V soukromí byla spíš uzavřená. S postupující nemocí se stáhla z veřejného prostoru. Poslední roky strávila v péči lékařů v motolské nemocnici. Bez pozornosti médií. Bez potřeby vysvětlovat světu, co prožívá.
A možná právě to k ní patřilo nejvíc. Nechat mluvit práci. Nechat za sebe mluvit role.
Zůstává po ní rozsáhlé dílo. Desítky filmů, seriálů, divadelních postav. Ale také něco méně viditelného. Vzpomínka na herečku, která dokázala okouzlit bez okázalosti. Která vstoupila do místnosti a najednou bylo cítit, že je přítomná.
Její odchod nepřináší skandál. Nepřináší hluk. Přináší ticho. Takové, které člověka na chvíli zastaví. Přinutí ho vzpomenout si na filmy, které viděl v dětství. Na večery u televize. Na dobu, kdy herectví nebylo o rychlé slávě, ale o trpělivosti.
Jana Brejchová odešla. Ale nezmizela. Zůstává v obrazech, ve vzpomínkách i v pocitu, že některé osobnosti nepřestávají být součástí našeho světa ani tehdy, když už tu fyzicky nejsou.
Čest její památce a velké díky za to, co pro svět filmu udělala.
Zdroje:
autorský text, TrendySvět.cz, Blesk
