Článek
Do Krkonoš jsem vyrazila s jednoduchým plánem. Být chvíli sama, chodit po horách, večer si číst a nemuset nic řešit. Po náročných měsících v práci jsem měla pocit, že přesně tohle potřebuju. Klidnou dovolenou, kde se nic neděje. První den tomu odpovídal. Dlouhá procházka lesem, večeře na chalupě, ticho, které mě zpočátku uklidňovalo skoro fyzicky.
Druhý den jsem se rozhodla vyrazit na hory o něco výš. Počasí bylo ideální, lidí ještě snesitelně. Šla jsem sama, vlastním tempem, bez ambicí dojít někam rychle nebo podat výkon. Jen jít. Aspoň jsem si to myslela. Už po pár kilometrech jsem ale cítila, že mi v hlavě běží víc věcí, než jsem čekala. Nedokončené rozhovory, staré křivdy, otázky, které jsem si dlouho nechtěla položit.
Čím výš jsem byla, tím víc jsem si uvědomovala, že vlastně neutíkám za klidem, ale před sebou. A hory jsou v tomhle nemilosrdné. Neodpoutají vás, spíš všechno vytáhnou na povrch. Najednou mi vadili lidé kolem, hluk, smích, cizí hlasy. Přitom jsem to byla já, kdo si zvolil vyrazit v sezóně.
U jedné vyhlídky jsem si sedla na lavičku a jen koukala do údolí. Vedle mě se posadila starší paní, dala se se mnou do řeči úplně obyčejně. Zeptala se, odkud jsem, jak dlouho tu budu. Nic osobního, nic hlubokého. A přesto mě její klid a samozřejmost nějak zasáhly. Působila vyrovnaně způsobem, který jsem si uvědomila, že mi chybí.
Když odešla, zůstala jsem tam sama a najednou se mi sevřelo hrdlo. Ne z únavy. Ne z dojetí nad krajinou. Spíš z pocitu, že jsem se dlouho snažila mít všechno pod kontrolou a tady to nešlo. Slzy přišly samy a já je nechala téct. Nikdo si mě nevšímal. A to bylo vlastně úlevné.
Ten den jsem pochopila, že klidná dovolená není automatická. Že změna prostředí neznamená změnu uvnitř. Večer jsem si už neplánovala další výlety, jen jsem seděla na terase, koukala do tmy a poprvé po dlouhé době neměla potřebu něco řešit.
Zbytek pobytu byl jiný. Ne tišší, ne prázdnější, ale upřímnější. Přestala jsem se zlobit na ruch kolem a přijala, že i hory mají svůj chaos. A že možná právě ten mi měl něco ukázat. Do Krkonoš jsem jela pro klid. Odjížděla jsem s pocitem, že jsem se k němu aspoň o krok přiblížila. Ne proto, že by bylo ticho. Ale proto, že jsem se přestala před sebou schovávat.
