Článek
Dnes je téměř běžné potkat dítě či vysokoškoláka s diagnózou a předepsanou medikací, dříve to ale rozhodně standard nebyl. I já v dětském věku trpěla různými úzkostmi, výkyvy nálad a poruchami soustředění, které ale nikdy nebyly řešeny medikací a jednoduše jsem si vyslechla, že s tímto chováním v konkurenci ostatních neuspěju a ať se přestanu hlásit o pozornost. Bylo to tvrdé, ale mé dětské úzkosti rodiče nezajímaly a pedaogy už vůbec ne. I na příkladu svých čtyř mladších sourozenců ale pozoruji vůči dřívější době změnu.
Dnes je skoro povinností nějakou diagnózu mít a rodiče jdou trendu aktivně naproti. Testovat batolata na poruchy typu ADHD nebo PAS (poruchy autistického spektra) je naprosto běžné a pojišťovny plně tyto testy hradí. Velká skupina mladších dětí také požívá speciální přístup kantorů, výjimky z učiva a pravidelně docházejí do pedagogicko-psychologických poraden, kde jsou tvořeny posudky a dále upravovány speciální potřeby dětí. Rozsah známých a sledovaných poruch, zejména u dětí, totiž v posledních 20 letech dosáhl závratných čísel a lékaři samozřejmě mají za úkol děti diagnostikovat ve chvíli, kdy rodiče požádají o odborný názor. Taková diagnóza ale dítě provází po celý školní život a často i později - mnoho studentů si i na základě mé osobní zkušenosti diagnózy vymýšlí a trend využívání medikací i diagnóz k odlišení se od zbytku společnosti dále bují, zejména u mladé generace.
Uvědomuji si, že jde o velmi kontroverzní téma. Problém diagnostikování všeho a všech, zejména dětí, ale začíná být alarmující a důsledky cítí celá společnost, zejména pedagogové a rodiče. Níže uvedená čísla z renomovaných statistik a studií dokreslí problematiku prostřednictvím relevantních zdrojů a je k zamyšlení, proč nejsou strmé nárůsty diagnóz poruch autistického spektra a dalších poruch chování prioritou veřejné debaty.
Rodí se násobně více autistů, počet těžce postižených ale stagnuje - kde je původ trendu?
Tvrdit, že si lidé diagnózy Aspergerovy choroby a související poruchy autistického spektra vymýšlejí, je jistě velmi troufalé. Vycházím ale ze své zkušenosti, kdy mezi vysokoškoláky existují prokazatelně i tací, kteří sami sebe označují za Aspergery, jen aby byli zajímaví. Také se stále častěji spolužáci nechávají dobrovolně vyšetřit psychiatry a popisují jim své návaly vzteku, úzkosti a deprese - například před zkouškovým obdobím - a většinou odejdou s diagnózou i související medikací. Psychiatr si totiž netroufne takového člověka propustit a většinou alespoň ,,něco“ napíše.
Diagnóza pak slouží jako zdroj výmluv pro pedagogy, rodiče i spolužáky. Chovám se agresivně? Mám přece diagnózu. Neuklízím po sobě a nechávám shnilé jídlo v aule? Mám na to diagnózu. Nevypracovala jsem esej a zmeškala dva termíny zkoušek? Nevadí, mám diagnostikované úzkosti a beru na to léky. Učitelé i společnost jsou zvyklí v takových případech ustoupit - má přeci diagnózu a je pochopitelné, že se svým chováním vychyluje, říkáme si často.
Trend daleko znepokojivější, než záliba vysokoškoláků a dospívajících v diagnózách a souvisejících výmluvách, je honba za odlišnostmi u malých dětí. Jakákoli odchylka, neposlušnost a podivné chování u malého dítěte je totiž předmětem psychologického rozboru - psychologové se snaží nabídnout možné odpovědi a nevyhnou se ani predikci možné poruchy, ať už je to ADHD nebo opět oblíbené autistické spektrum.
Opět řádky výše mohou bez podložení statistikami a výzkumy působit troufale a jednostraně, doplním je tedy zdrojovanými daty. Čísla buď vypovídají o epidemii nárůstu poruch u dětí v děsivém měřítku, a nebo lze vysvětlení hledat v chování rodičů a společenských trendech. Já se kloním k druhé variantě, protože zvlášť významně narostla hlavně četnost lehkých forem autismu a poruch typu ADHD souvisejících s odlišným chováním, nikoli fatální a nevratnou poruchou, kterou lze jen těžko přehlédnout.
Pojďme si shrnout data výzkumníků a statistiků:
- Mezi lety 2006 a 2010 vzrostl počet dětí s autismem osmnáctinásobně (!). Dle legislativní úpravy totiž došlo k přiznání sociálních dávek právě pro rodiče dětí na autistickém spektru a ze 114 případů v roce 2006 narostl počet dětí a souvisejících dávek na 11 140 v roce 2010. Prvotní nárůst tak lze připočíst hlavně rozšíření diagnostického spektra.
- Data z národního zdravotnického informačního systému pak trend potvrzují a uvádí, že mezi lety 2010 až 2019 vzrostl počet dětí na autistickém spektru znovu a to rovnou čtyřnásobně.
- V roce 2005 byl odhadovaný výskyt a prevalence ADHD - označení poruch pozornosti - u dospělých na úrovni 0,25 %, což odpovídá 30 000 případům, z nichž většina nedostávala medikaci. Dnes je diagnóza přítomná podle Asociace dětské a dorostové psychiatrie u 4 až 6 % kohorty, což odpovídá počtu až 90 000 lidí postiženým ADHD, z nichž polovina (50 000) užívá medikaci. Je nutné zmínit, že porucha nebyla v roce 2005 široce zmapována a lékaři řešili pouze ty nejzávažnější případy. V roce 2018 ale bylo případů jen 30 000 a medikovaná byla třetina. Počet léčených s ADHD tak vzrostl za pouhých sedm let pětinásobně. Počet dětí není ve statistice explicitně zmíněn, trend je ale jasný.
- Milena Němcová z Odborné společnosti behaviorální analýzy je ale přesvědčená, že autistů je daleko více a to až 200 000. Zároveň tato odbornice ocenila, že pojišťovny nabízí testování různých forem autismu pro děti od 18 měsíců věku zdarma. Rodičů, kteří tento program využili, bylo jen za rok 2019 celkem 20 000.
Jenže je tu i statistika, která proklamovaný nárůst poruch a vyšší četnost duševních onemocnění u dětí i dospělých funkčně popírá. Roste totiž výhradně jen počet poruch a nemocí s lehčím průběhem. Čísla těžce postižených děti, zvlášť případů dětského autismu doprovázeného mentální retardací, v letech 2005 až 2025 stagnují.
Těžký průběh dětských poruch a nemocí stagnuje
Při porovnání dat ze stejného období jako výše, tedy dostupných statistik a výzkumů v letech circa 2005 a 2025, nalezneme zajímavé zjištění - počet dětí s těžkým dětským autismem, doprovázeným mentální retardací, a poruch chování tak závažného rázu, že jsou děti odkázané na speciální školy nebo vyloučené z běžného dětského kolektivu, téměř nenarostl. Za navýšením počtu těžce postižených dětí o 19 % stojí zejména zlepšení neonatální péče. V dnešním prostředí porodnic přežijí i ty děti, které by před 20 lety měly jen malou šanci.
Pokud budu citovat výsledky studií v zahraničí, kde jsou diagnostické metody a povědomí o poruchách autististického spektra či chování ještě rozšířenější, vychází závěry podobně. Velká Británie v roce 2005 registrovala v dětské populaci 8 % jedinců s poruchou chování a roku 2018 již došlo k trojnásobnému nárůstu na 23,4 % diagnostikovaných. Podotýkám, jde o data Národního zdravotního ústavu Velké Británie. Podobně jako v České republice ale Britové reportují minimální nárůst (o 1,2 % v roce 2021 v porovnání s rokem 2001) u diagnóz těžkého autismu doprovázeného mentální retardací. S násobným růstem diagnóz s lehkým průběhem roste ve Velké Británii také počet medikovaných dětí a teenagerů. Od roku 2002 se počet chlapců s diagnostikovaným ADHD a medikací navýšil třináctkrát z 0,2 % na 2,6, u dívek šlo o čtyřnásobný růst na 0,8 %. Podobný trend je u spánkové deprivace dětí, kde nyní medikaci pobírá 400 tisíc britských dětí mladších 16 let. Proti roku 2002 je počet trojnásobný.
A nyní zpět do České republiky. Evropská školní studie o alkoholu a jiných drogách (ESPAD) roku 2024 monitorovala zneužívání léků a také mapovala počet dospívajících, kteří medikaci užívají na předpis. Výsledky potvrzují trend z Británie - 5 % českých dospívajících v 16 letech užívá antidepresiva a dalších 5 % užívá sedativa předepsaná lékařem. Až 13 % dotázaných potom uvedlo, že zneužívá medikaci na předpis nebo ji zneužívalo a 4 % tak činí dlouhodobě.
Svaz zdravotních pojišťoven pak uvádí, že spotřeba antidepresiv v České republice narostla od roku 2007 sedminásobně a dlouhodobě medikaci užívá 700 tisíc lidí s tím, že studie přesně neuvádí kohortu dětí a výsledky generalizuje na populaci. Na jednoho dospělého tak v České republice připadá 8,3 dávek antidepresiv ročně. Počet medikovaných případů ADHD se pak od roku 2012 zdvojnásobil a počet medikovaných s depresí vzrostl šestinásobně.
Vládní dokument, Souhrnná zpráva o závislostech v ČR 2024, pak uvádí ještě horší čísla. Podle dokumentu užívalo antidepresiva, antipsychotika, analgetika a opioidy až 1,46 milionu osob ve věku od 15 let, z toho 1,1 milionu z nich medikaci zneužívalo problematickým způsobem nebo bez předpisu. Stejná zpráva potvrzuje šestinásobný nárůst užívání antidepresiv v porovnání let 2000 a 2023.
Každý šestý bere léky na předpis a každý devátý je zneužívá. Medikovaných dětí je násobně více než před lety a teenageři běžně léky na předpis zneužívají také. Přes 40 000 dětí je medikováno kvůli ADHD a počet těch s duševními poruchami, spánkovou deprivací nebo lehkým autismem není přesně vykazován. V datech za populaci jako celek je ale trend zcela jasně viditelný.
Je násobně více depresí, nebo jen neumíme vydržet bez diagnóz a léků?
Tezi o nadužívání diagnóz i léků tak potvrzují data nezávislých institucí v České republice i v zahraničí. Nyní ale přichází klíčová otázka - roste násobně počet nemocí a diagnóz, nebo jen své problémy častěji řešíme léčivy a diagnózy přímo vyhledáváme?
Vzhledem ke svému nízkému věku a minimu klinických zkušeností si netroufám odpovědět, ale trendy a statistická zjištění mne upřímně děsí, zvlášť u dětí. Když potom vidím prostředí vysokoškoláků, kde je naprosto běžné užívat prášky na spaní na předpis a házet do sebe Zoloft, případně Zolpidem jak bonbóny, nejde zřejmě o izolovaný trend. Rozhodně se zlepšil přístup k psychiatrické péči a také se obor péče o duševní zdraví rozvinul jako celek. Nejdeme ale diagnózám a lékům na předpis příliš naproti a neutíkáme k chemii více z vlastní pohodlnosti a lenosti? Je žádané diagnostikovat dítěti v 18 měsících poruchu chování a po případné diagnóze jej utvrdit, že není v pořádku?
Nebezpečný je také dnešní trend, který mnoho mých vrstevníků následuje. Kdo nemá diagnózu, jako by nežil a hrabat se ve vlastních pocitech a hledat odpovědi u psychiatrů a řešit nálady léky je čím dál častější. Úzkosti, problémy se spánkem a samodiagnostika jsou pak často i tématy u oběda nebo společenského setkávání, což na optimismu rozhodně nepřidává.
