Článek
„Můj a bohužel i náš 21. srpen 1968.“
Už je to neuvěřitelných 56 let…
21. srpna 1968 nastal šílený zlom. Zmrazení v horkém létě a, dá se říci, totální zoufalství. A také, samozřejmě, obrovská zloba.
Bylo mi právě skoro přesně 17 let. To je věk, kdy se člověk nejen rychle a hluboce zamilovává, ale taky velmi citlivě vnímá, jak by se měli lidé kolem vás chovat a poctivě, slušně a férově jednat.
Od ledna roku 1968 se to konečně, v této těžce zkoušené zemi, začalo vyvíjet jakžtakž pozitivně a nadějně. Komunisti šli takříkajíc „do sebe“, že jim člověk málem uvěřil, že to myslí vážně. Někteří ti „naši“ snad ano. Rozhodli se polepšit a začít tu budovat tzv. „socializmus s lidskou tváří“. Už to, že to tak nazvali, nasvědčovalo tomu, že doposud tu budovali „socializmus s nelidskou tváří“ nebo „bez lidské tváře“. A to byl trochu pokrok.
Ne tak ale v tom podlém Sovětském svazu. V té říši zla. Tam se rozhodli, že nemohou dopustit, aby se některý jimi podmaněný stát začal vyvíjet jinak, než oni povolí. To znamená konečně svobodněji a demokraticky.
Třebaže člověk v tom věku nemá ještě dostatek životních zkušeností, nebo možná právě proto, mnohem citlivěji prožívá každou nespravedlnost a podraz. I když vyrůstáte v debilním komunistickém státě. Který se ale snaží z té debility zhruba tři čtvrtiny roku vymaňovat.
Byl jsem s rodinou na chatě na „Valašských horách“. Najednou nečekaně asi ve 4:00 ráno se ozvalo bušení na dveře. Všichni tvrdě spali, jen já jsem to zaslechl. Sejdu tedy dolů, otevřu a za dveřmi nečekaně „otecko“, jak jsme říkali švagrovu otci. A on, starý komunista, mi rozrušeně praví:
„Vstávejte, rusáci nás přepadli!“
Já jsem jen rozespale a nechápavě zíral, co že mi to tady vypráví. Že se snad musel zbláznit. Ale že by kvůli tomu jel 60 km z Ostravy, to zas bylo docela nepravděpodobné. Povídám: „Co se vlastně stalo?“
„Obsazují naši zemi. Vojáci mají pohotovost a musí okamžitě na letiště do Mošnova.“
Jeho syn, můj švagr, byl tehdy vojenským pilotem. Asi se zpočátku uvažovalo, že bychom s těmi statisíci okupantů byli schopni bojovat.
Tak jsem všechny vzbudil, pustili jsme rádio a zjistili, že otecko fakt nekecá. Velké naštvání, zoufalství, slzy v očích a otázky, co bude asi dále následovat. Válka snad?
Já jsem se rychle vydal k naší říčce, kde stanovali o rok starší kamarádi z Prahy. Vzbudil jsem je, že nás okupuje Sovětský svaz. Nevěřili, dokud si nepustili svou „krystalku“, tedy tranzistorák a zjistili, že je to smutný fakt.
Vyrazili jsme za chvíli do boje. Že půjdeme alespoň plivat na projíždějící „spřátelené“ tanky a jiná vojenská vozidla. Napřed jsme ale chtěli odnést auto značky Trabant od německé rodiny z tzv. Německé (ne)demokratické republiky, kteří nocovali v místním hotýlku, někam za roh. Dozvěděli jsme se totiž, že nás obsadili také další naši skvělí a věrní socialističtí „přátelé“ z NDR, Maďarska, Bulharska a Polska. Tak jsme se chtěli svým způsobem mstít. Bylo to pochopitelné. Byli jsme nešťastní, smutní, zoufalí, rozezlení. Nakonec jsme si to rozmluvili. Rozumně jsme usoudili, že za to tihle prostí lidé na dovolené u nás, nemůžou. V podstatě jsou na tom obdobně jako my. Rychle se sbalili a prchali zpět domů, než si to rozmyslíme.
Dorazili jsme tedy o pár kilometrů níže k „Zavadilce“. Že tam ruským soudruhům vojákům ukážeme, zač je toho loket. Jenže, buď už projeli, nebo tamtudy vůbec nejeli. Možná ze strachu, když se dozvěděli, že se na ně chystáme…
V dalších dnech jsme někteří chodili domlouvat sovětským vojákům, zaparkovaným kolem ostravských kasáren v Bělském lese, aby odtud vypadli a táhli domů, na východ. Za svýma „baryšňama“. Že je sem nikdo nezval a že je tady tedy nechceme. A už vůbec nepotřebujeme. Že u nás žádná, jimi nazvaná „kontrarevoluce“ není. Naopak se bez nich vše zlepšovalo.
Většinou to byli takové dosti tupé typy. Čistili své „kvéry“, tedy samopaly, často namířené proti nám. Což moc příjemné nebylo. Co když jim tzv. „prdne“ v bedně?
Po pár dnech bezvýsledných, spíše monologů z naší strany, jsme zjistili, že to nemá smysl. Voják musí poslouchat velitele a ti jim zřejmě zakázali se s námi bavit. Abychom je nakonec třeba nezviklali. Že tady žádná kontrarevoluce opravdu není. Proto sem, k nám, údajně přicestovali.
Tak jsme si to zakázali taky. Nastolili jsme tzv. „pasívní rezistenci“, tedy že si jich vůbec nebudeme všímat. Jako by tady ani nebyli.
Někteří naši vtipní lidé vymýšleli různé slogany a hesla. Třeba na nové hospodě „Kotva“ se objevilo: „500000 brigádníků na chmel?“
Kéž by tomu tehdy tak bylo…
