Článek
Za totáče jsme bývali taková úplně obyčejná rodina, která se tak nějak snažila žít solidní život a moc si nezadat. Měli jsme se rádi, jezdili na dovolenou po Čechách a pod stan k moři do toho hodného komunistického Německa, kde jsme měli pocit, jaké máme krásné léto, když v dobách před klimatickou změnou rtuť teploměru přelezla přes 20 stupňů a voda se ohřála na šestnáct. Díky jedné tatínkově známé jsme párkrát dostali devizový příslib a směli vyrazit do Jugoslávie. Autem, přes Maďarsko, protože tou nejkratší cestou to nešlo. Jaká to exotika! Palmy, kopečková zmrzlina a broskve, co hrdlo ráčilo a devizový příslib dovolil. Žádné obědy v restauraci, ale pěkně čínský luncheon meat z konzervy. Přesto na to mám krásné vzpomínky. Vzpomínám na chvíli, kdy jsem nastoupil na gymnázium a zjistil, že někdo někde rozhodl, že se budu učit francouzsky. No dobrá, říkal jsem si tehdy, Francii mám rád, žijí tam Belmondo a Delon, které znám z televize. Když budu mít štěstí, jednou v životě se tam třeba podívám.
Vzpomínám si na potměšilou radost z toho, když jsme na mistrovství světa v hokeji v Praze, porazili Rusy, i na pocit spiklenectví, když v televizní estrádě padl nějaký vtip, který se dal při jisté dávce fantazie považovat za protirežimní. Na postupně vytvářenou schopnost rozumět jinotajům a předstírání, že věřím režimním rituálům. Na to, jak tatínek vyrážel před Vánoci do Prahy, aby v tamějších obchodech ukořistil nějaký ten obleček nebo látku, kterými pak pod stromečkem ohromil maminku. Ta pak listovala kapitalistickým časopisem Burda propašovaným z toho zlého Německa, tatínek jí z něj křídou obkreslil střihy, látka se nastříhala a maminka si vlastnoručně ušila model, který jí pak všechny sousedky záviděly. To byla nádhera!
A vůbec ty Vánoce. Dnes si můžeme koupit skoro všechno, alespoň tedy ti, kteří na to mají. Každopádně se na nic nemusí stát fronty a mandarinky i banány jsou v krámech celý rok. Tehdy bylo překvapením, když se alespoň nějaké to přání podařilo splnit, ale zase si toho člověk tak nějak víc vážil. Dobře si pamatuju, jak jsme den před Štědrým dnem měli se sestrou rozdělené úkoly. Já běžel na sídlišti k jedné samoobsluze, protože se vědělo, že tam někdy dopoledne dovezou veky a čerstvé uzeniny, ona zas musela běžet do té druhé, o níž se rozšířila zpráva, že tam někdy během dne potěší pracující tím, že naskladní majonézu či vejce. To byla ale radost, když se to všechno podařilo sehnat!
Vzpomínám si na maminku, která pracovala odpoledne, poněvadž učila v hudební škole hru na housle, ale dopoledne trávila buď na schůzích, nebo ve frontách i na její radost, když se jí podařilo v pojízdné prodejně, která jezdila vždycky v úterý, ulovit nějaký ten kus masa na nedělní oběd. Na to, jak se narodila sestra a maminka pak obracela každou korunu a měla pečlivě rozpočteno, kolik smí utratit za týden. Prý doby hojnosti!
Nemůžu zapomenout, jaké trauma si s sebou naši odnesli z osmašedesátého. Na to, že Rusáky nesnášeli úplně stejně, jako dědeček nenáviděl Němce, kteří ho v roce 1938 vyhnali ze Sudet. Právě tohohle dědečka někdy koncem čtyřicátých let vyloučili ze strany, protože ho napráskal nějaký soused, který mu záviděl. Taky byl podezřelý, že uměl moc dobře anglicky. Vlastně měl ale štěstí, protože toho druhého v 50. letech zavřeli. Pocházel z takzvaně lepší rodiny, za první republiky studoval ve Francii a dneska by byl blažený, že já jsem tam pečený, vařený. Cestování pro něj byla ta nejvyšší hodnota a taky byl veliký gurmán, jenomže to byla tehdy dost beznadějná mise. Bohužel zemřel už v roce 1987.
Rodiče ve straně nebyli, i když je tam lákali, ale dokázali se tomu vyhnout. Abychom se já a moje sestra dostali na střední školu, museli pak předstírat angažovanost někde jinde. Maminka měla funkce v ROH (organizaci, která předstírala, že hájí zájmy pracujících) a v SČSP (organizaci, která předstírala, že Češi mají rádi Rusko). Tatínek se pak ujal odpovědné role v SRPŠ (organizaci, která předstírala, že školu zajímá názor rodičů). Oba pak v sobotu chodili na brigády, na nichž se zvelebovalo bezútěšné prostředí našeho paneláku na sídlišti, kam jsme se přestěhovali. Původně jsme bydleli v podnájmu v jednom rodinném domku. Strana tenkrát rozhodla, že je pro jeho bezdětné majitele zbytečně velký, a tak tam moje rodiče nastěhovala. Že ti majitelé naši rodinu milovali, je nasnadě.
Vzpomínám si, jak mě maminka nutila, abych se přihlásil do pionýra, členství jsem totiž propásl, jelikož jsem měl zrovna zápal plic, když se skládal hromadný slib. Nakonec mě musela dotáhnout do školy skoro za uši. Ne snad proto, že bych byl malý disident, ale proto, že jsem byl mamlas, který si sice uvědomoval, že mu členství v téhle Leninjugend pomůže u přijímaček, ale v začínající pubertě měl odpor k jakémukoliv vyřizování. Což mi ostatně vydrželo dodnes.
Vzpomínám si na postupné tání na konci 80. let, na sovětského vůdce s flekem na hlavě, který způsobil, že z Moskvy, odkud obyčejně přicházel mráz, najednou vanula naděje. Na potměšilou radost z Jakešova blekotání v Hrádku u Rokycan. Na to, jaký jsem byl „hrdina“, když jsem se těsně před maturitou vypravil na vzpomínkovou demonstraci před plzeňským rozhlasem na počest osvobození Plzně americkou armádou. A protože jsem rodičům i své tehdejší přítelkyni slíbil, že tam nepůjdu, stál jsem pěkně na chodníku na opačné straně ulice a měl hřejivý pocit, jaký jsem to filuta, že jsem to tak pěkně vyřešil.
Ne, nebyl jsem na Národní. V pátek sedmnáctého jsem byl doma. Vzpomínám si, že jsem ležel ve vaně a poslouchal české vysílání BBC, odkud jsem se dozvěděl, co se v Praze právě stalo. Naši byli v kině na perestrojkové komedii Vážení přátelé, ano a když se vrátili, nadšeně mi líčili, jaká to byla odvážná legrace. Za týden už byla zoufale zastaralá.
V pondělí jsme začali stávkovat i na plzeňských vysokých školách. Naši nám drželi palce, ale zároveň měli strach, abych se do něčeho nezapletl. Holt ten osmašedesátý! Pak se účastnili zakládání Občanského fóra, jeden ve škole, druhý ve Škodovce. Vzpomínám si na vítězoslavný pocit, když Česká televize vysílala, jak dělníci ČKD vypískali Miroslava Štěpána, korunního prince KSČ. Jak na mém bývalém gymnáziu sezvali rodiče na třídní schůzky, aby jim vysvětlili, že jejich děti nemají blbnout. My stáli s transparenty před školou a snažili se rodiče našich bývalých spolužáků přesvědčit, že se nemají nechat ovlivnit. Kolem nás chodili naši bývalí učitelé. Někteří se zastavili na kus řeči, jiní zas dělali, že nás nevidí. O týden později už soudružka ředitelka organizovala živý řetěz kolem školy na podporu Václava Havla.
Když byla vyhlášena generální stávka, tatínek varoval, že se k nám Škodováci nepřipojí, protože se blíží Vánoce a oni budou mít strach, že jim vedení sebere třináctý plat. To byl ale pocit, když jsme stáli na náměstí a už z dálky slyšeli škodovácké „Už jsme tady!“. Nebyl jsem žádný revoluční vůdce, jen docela obyčejný pěšák, ale atmosféru té doby mám v sobě pořád.
Byli jsme docela obyčejná rodina a žili obyčejný život. Spoustu si toho pamatuju a něco jsem určitě i zapomněl. Vidím, jak moje Plzeň od té doby zkrásněla, kam se naše země, přes všechny své současné problémy i prožité slepé uličky, posunula. Kdysi jsme záviděli Italům či Francouzům, dnes už některé věci mohou závidět i oni nám. Život po roce 1989 byl určitě lepší než před ním, pro mě i pro mé rodiče, kteří si přitom v roce 1990 mysleli, že ta změna pro ně už přišla příliš pozdě. Proto tak docela nechápu, že jsou lidé, kteří opět vykřikují (podobně jako onehdy Miroslav Štěpán), proč prý by měli poslouchat názory nějakých demonstrujících dětí. A naopak jim nevadí, že v čele naší vlády stojí bývalý práskač a současný oligarcha zbohatnuvší v divokých devadesátkách a brousí si zuby na nezávislost veřejnoprávních médií. Je jim lhostejné, že předseda parlamentu a ministr obrany jsou z otevřeně proruské partaje, a vůbec má spousta lidí dojem, že se nás ruská agrese na Ukrajině netýká. Že v nás pořád přežívá takové to normalizační dědictví, že morální hodnoty jsou luxus, jen hlavně, když nám stát trochu přisype.
Jedná se o autorský text založený na osobních vzpomínkách.





