Od vaflí k hotelovému impériu. Příběh Tadeusze Gołębiewského

Každý velký příběh někde začíná. Tenhle začal u sladkostí. Tadeusz Gołębiewski byl polský podnikatel, kterého u nás zná málokdo, v Polsku však jeho jméno patří k těm, která si lidé spojují především s velkými hotely a cukrovinkami. Byl zakladatelem polské cukrářské společnosti Tago, která dodnes vyrábí oplatky, sušenky, tyčinky a další sladké i slané výrobky, a zároveň mužem, který vybudoval hotelový řetězec Gołębiewski.

Jeho hotely najdeme v několika známých polských turistických destinacích – v Mikołajkách v Mazurách, Białystoku, horské Wisłe a Karpaczi. Posledním a zároveň největším projektem se stal obrovský hotel v Pobierowu na polském pobřeží Baltského moře, který byl otevřen až čtyři roky po jeho smrti.

Začal u malé výroby sladkostí a skončil u hotelového komplexu, který má 1 240 pokojů a podle svého provozovatele patří k největším hotelům ve střední a východní Evropě.

Mezi těmito dvěma body je ale příběh člověka, který dokázal své podnikání několikrát zásadně změnit a pokaždé ho posunout o kus dál.

V roce 1966 začal Gołębiewski ve Wołominu podnikat v potravinářství. První provoz vznikl velmi skromně v rodinném domě v Lipinách. Sám opravoval prostory, sháněl stroje a hledal způsob, jak vůbec začít.

Dnes to zní skoro neuvěřitelně, ale na začátku vyráběl vafle v podmínkách, které měly k moderní potravinářské výrobě hodně daleko. Podle vzpomínek zveřejněných společností Tago například používal upravenou pračku Frania k míchání hmoty a zboží rozvážel na kole s přivařeným košem.

Právě Tago je firma, kterou je dobré českému čtenáři představit. Jde o polského výrobce cukrovinek, který Gołębiewski založil a který se postupně rozrostl z malé domácí výroby v průmyslový podnik. Dnes vyrábí širokou řadu oplatků, sušenek, slaných tyčinek a dalších cukrářských výrobků a jeho značka je v Polsku dobře známá.

Na začátku však samozřejmě žádná velká továrna nebyla. Byl tam člověk, který chtěl něco vytvořit. A který se nebál začít v malém.

Postupně se nabídka rozšiřovala. K vaflím přibyly slané tyčinky, později další cukrovinky, oplatky, čokoládové výrobky a další sortiment.

V roce 1973 koupil Gołębiewski pozemek ve Wołominu a o rok později zde vznikl dům se závodem. Podle historických materiálů Tago už v novém provozu pracovalo více než sto lidí. Slané tyčinky získaly značnou popularitu a jejich výrobce si vysloužil přezdívku „král slaných tyčinek“.

Z malého podnikání se začal stávat skutečný průmyslový podnik. A přestože se dnes může zdát, že cesta od cukrovinek k hotelům byla logickým pokračováním úspěšného podnikání, ve své době to byl poměrně odvážný skok.

Inspiraci podle společnosti Tago čerpal také ze svých cest. Viděl v zahraničí hotely, které nebyly jen místem, kde člověk přespí, ale nabízely hostům celý svět pod jednou střechou – restaurace, bazény, zábavu a možnosti pro trávení volného času bez ohledu na počasí. A právě to se později stalo jedním z charakteristických rysů hotelů Gołębiewski. Nešlo pouze o pokoje. Šlo o představu, že host přijede a najde uvnitř všechno, co potřebuje. První hotel proto nevznikl v centru Varšavy ani v jiném velkém městě. Gołębiewski si vybral Mikołajki.

Na Mazurách začala v roce 1989 stavba a v roce 1991 přivítal první Hotel Gołębiewski své hosty. Hotel měl přibližně 300 pokojů a už tehdy nabízel mnohem víc než jen ubytování – restaurace, bazény, sauny, jacuzzi, bary, konferenční a banketové prostory. Byla to vlastně první ukázka jeho budoucího rukopisu.

Velké hotely, široká nabídka a všechno na jednom místě.

Po Mikołajkách přišel Białystok. Gołębiewski v roce 1998 koupil nedokončený hotelový objekt a během jediného roku ho dokončil. V roce 1999 se otevřel druhý Hotel Gołębiewski. Potom přišla Wisła. Ani tady nezačínal úplně od nuly. Koupil nedokončený turistický objekt a přetvořil ho ve velký hotelový komplex. V roce 2003 se otevřel třetí Hotel Gołębiewski. A v roce 2010 následoval Karpacz.

Čtyři hotely, čtyři různá místa a stále stejná myšlenka – vytvořit velké resorty, které nebudou závislé pouze na jednom typu hosta.

Rodiny.

Turisté.

Firemní klientela.

Konference.

A především lidé, kteří chtějí mít na dovolené co dělat, i když zrovna prší.

Na jeho příběhu mě zaujala ještě jedna věc.

Gołębiewski měl pověst člověka, který chtěl být u svých projektů osobně. Nejen při slavnostním otevření, ale i během samotné stavby. Podle svědectví a vzpomínek publikovaných po jeho smrti chodil po stavbách, kontroloval jejich průběh, mluvil s pracovníky a někdy dokonce spal v dělnickém hotelu a jedl s nimi ve společné jídelně. Historie firmy například uvádí, že při rozšiřování Tropikany v Mikołajkách dokonce sám vyráběl plastové okapy pro vodní skluzavky. Je to detail, který o člověku možná řekne víc než seznam jeho úspěchů. Byl zvyklý věci nejen vymýšlet. Chtěl je také vidět vznikat.

Jeho hotely byly nepřehlédnutelné. A právě to se postupně stalo jejich poznávacím znamením. Pro někoho byly symbolem velkorysosti a pohodlí. Pro jiného už příliš velkými stavbami, které měnily charakter míst, kde vznikly. Ani Pobierowo nebylo výjimkou.

Když se začalo mluvit o obrovském hotelu u Baltského moře, vyvolal projekt obdiv i kritiku. Stavba byla natolik rozsáhlá, že se o ní psalo ještě dávno před dokončením. Nezávislá média upozorňovala také na její dopad na okolní krajinu a na kontroverze spojené s velikostí celého projektu. Gołębiewski ale o svém snu pochybovat nepřestal. Chtěl hotel u moře, který bude jiný než všechno, co dosud postavil.

A v roce 2017 koupil v Pobierowu pozemek pro svůj dosud největší projekt. O rok později začaly stavební práce.

Tady dostává celý příběh trochu jinou atmosféru. Tadeusz Gołębiewski zemřel 21. června 2022. Hotel v Pobierowu, který sám vymyslel a jehož stavbu osobně sledoval, tehdy ještě zdaleka nebyl hotový. Jeho poslední velký sen tak musel dokončit někdo jiný. Stavba pokračovala a hotel se po letech příprav otevřel v roce 2026.

Dnes má projekt 1 240 pokojů a kapacitu přibližně 2 500 hostů. Provozovatel jej označuje za největší hotel ve střední a východní Evropě.

Když jsem byl letos v Pobierowu na prohlídce nového hotelu, zaujal mě v jeho obrovském atriu jeden detail. Nebyla to velikost lobby. Ani obrovské akvárium nebo klavír, na kterém už ráno hrál klavírista. Byly to fotografie.

Na bannerech jsou zachyceny jednotlivé hotely Gołębiewski a jejich vznik. A mezi nimi portrét Tadeusze Gołębiewského. Jsou tam fotografie z doby, kdy ještě stál na stavbách svých hotelů a sledoval, jak jeho představy dostávají konkrétní podobu.

Najednou člověk nestojí v anonymním hotelovém řetězci. Dívá se na příběh jednoho člověka. Člověka, který začínal u waflí a jehož poslední hotel se otevřel až čtyři roky po jeho smrti. A možná právě proto na mě ty fotografie zapůsobily víc než samotná velikost hotelu.

Když se dnes řekne Gołębiewski, většina lidí v Polsku si vybaví hotely. Málokdo si ale při pohledu na obrovskou budovu v Pobierowu představí malou provozovnu, ve které kdysi vznikaly první vafle. Přitom právě tam celý příběh začal.

Od malé výroby přes Tago, první hotel v Mikołajkách, Białystok, Wisłę a Karpacz až k obrovskému komplexu u Baltu. Je to příběh člověka, který měl zvláštní schopnost dívat se na věci ve větším měřítku. Ať už si o jeho hotelových stavbách myslíme cokoli, jedno se mu upřít nedá. Nebál se velkých snů.

A když už je jednou měl, pustil se do jejich stavby. Možná proto mi dnes připadá symbolické, že v posledním hotelu visí jeho fotografie.

Pod jeho portrétem proudí hosté, hraje klavír, lidé míří do restaurací, bazénů a pokojů s výhledem na Balt. Hotel žije. Jen jeho zakladatel už ho nikdy neuvidí.

A přitom právě tady, v Pobierowu, možná nejlépe pochopíme, kam až může dojít člověk, který kdysi začal s několika vaflemi, pračkou Frania a kolem na rozvoz.