Článek
Děti se bohužel velmi často stávají zbraní v rukou rozcházejících se rodičů.
Po rozchodu jsou vstupenkou zpět do života toho druhého.
Rozchod totiž není otázkou několika dní.
Je to dlouhodobý proces rozhodování, pochybností, slz a vnitřních bojů.
A když konečně dojedete do finále a jediné, co si přejete, je už s tím mužem nemít nic společného, máte ho tam pořád.
Kvůli dětem.
Ex, který se nesmíří, začne tahat za nitky
Muž, který odmítá přijmout konec vztahu, často začne používat děti jako prostředníka.
Zpracovává je.
Tahá za city.
Snaží se jim „vydlabat díru do hlavy“.
Nezralý muž pak klidně rozpoutá emoční válku.
Věty typu:
„Už mě nikdy neuvidíš.“
„Maminka mě vyhnala.“
Dokážou v malém klukovi nebo holčičce vyvolat hysterický pláč,který se matce vypálí do paměti na celý život.
Při každé vzpomínce naskočí husí kůže.A pocit viny se znovu rozjede.
Proto jsou hranice nutností, ne krutostí
Hranice je potřeba nastavit hned.
Ani „slušný rozchod“ s pocitem „my se vždycky domluvíme“
není zárukou, že se později neozve:
- uražené ego
- tlak jeho rodiny
- potřeba kontroly
- nebo snaha o návrat za každou cenu
Porozchodové období se tak může velmi rychle změnit z „dospělé dohody“ v emoční peklo.
Když ex odmítá roli bývalého
U muže, který se nesmířil s rolí „odpadlíka“, jsou hranice víc než zákon.
Styk s dětmi musí být:
- jasně daný
- naplánovaný
- bez prostoru pro improvizaci
Věty typu:
„Přijď za dětmi kdykoliv.“ jsou pro takového muže pozvánkou a vytvářejí falešnou naději na návrat.
Prakticky
- U malých dětí:
předání ve dveřích nebo před domem
žádný vstup do bytu - U větších dětí:
jasně domluvené časy a místa
žádné „zastavím se jen na chvíli“
Ne proto, že bys byla zlá. Ale proto, že chráníš sebe i děti.
Důležitá pravda na závěr
Děti nepotřebují rodiče, kteří jsou „hodní“. Potřebují rodiče, kteří jsou stabilní.
A stabilita po rozchodu vzniká jedině tam,kde jsou jasné hranicea žádná hra na otevřené dveře.
