Článek
„Maminko, konečně mě oslovil muž.“ Nadšeně se svěřovala dívka. Znáte jej dál?
Ten vtip koloval za mého mládí mezi mladými i dospělými. A končil dost jedovatě . Na dotaz matky “ A co ti řekl?" zazněla odpověď :
„Uhni krávo.“
Kruté. Ale něco to odhalovalo. Jak málo někdy stačí některé ženě k radosti. Stačí pohled, úšklebek, narážka nebo obyčejný pozdrav — a už se celá opupínkuje nadějí. Jde za hlasem mámení a polopravd. Jakýkoliv zájem o sebe, a někdy dokonce i nezájem, si přeloží jako:
„On mě chce.“
Srdce zajásá:
„No konečně.“
Přitom šlo jen o normální konverzaci, pokynutí, lidskou slušnost.
Jedna kolegyně byla tak hladová po potvrzení vlastní hodnoty, že si i na koncertě slavné muzikálové hvězdy přepsala jeho úsměv a pohled do hlediště jako něco, co patřilo výhradně jí. A když pak před jejím domem visely plakáty na další koncert, byla stoprocentně přesvědčená, že je tam nechal vylepit schválně kvůli ní.
„Každý večer na něj koukám a on se usmívá na mě.“
Tohle už není romantika. To je zoufalý hlad po pocitu, že jsem viděná.
A právě tady bývá nepříjemná pravda:
člověk si často nemilovanost z dětství nespravuje láskou, ale projekcí. Nevidí realitu, ale svou potřebu. Otcovo chladné nebo neláskyplné chování dokáže zamotat hlavu i vzdělané vysokoškolačce s červeným diplomem stejně jako ženě, která prošla mnoha vztahovými kotrmelci. Inteligence proti emočnímu hladu moc nechrání.
Proto tolik žen nečeká na skutečný vztah. Čekají na potvrzení vlastní hodnoty skrze mužský zájem. A to je obrovský rozdíl.
Červená knihovna je proti reálnému životu slabý čajíček. Skutečný život totiž ženy neučí, jak být milované. Nejdřív je učí pochopit, že bez vztahu k sobě budou každé gesto, každý úsměv a každé „dobrý den“ zaměňovat za spásu.
A to je past.
Ne proto, že jsou hloupé.
Ale protože hladové srdce si realitu často přebarví tak, aby vůbec vydrželo dál doufat.
