Článek
Jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu. Jenže vy jste jedna z těch, které se potřebují přesvědčit samy.
Někdo vás varuje:
„Ten se otočí za každou sukní.“
„Tomu jdou ruce dozadu, jen když vidí práci.“
„Od toho dej ruce pryč.“
Normální reakce by možná byla dát nohy na ramena a zmizet v dáli.
Vy ne.
Vy mu dáte šanci.
Proč?
Kromě starého programu „láska není zadarmo a já se musím snažit“ tady může být ještě jeden zajímavý úhel pohledu.
Možná tím trochu dokazujete něco sama sobě.
Že to, co se o člověku říká, ještě nemusí být pravda.
Protože vy sama moc dobře víte, jaké to je, když vám někdo nasadí psí hlavu.
Od dětství jste poslouchala, jak o vás rodiče mluví:
Je pomalá.
Je divná.
Moc jí.
Tohle neumí.
Tamto jí nejde.
Prostě vám byla přidělena role.
Dnes si samozřejmě dokážete analytickou myslí říct, že každý máme talent na něco jiného, každý se vyvíjíme jinak a nikdo nejsme stejný.
Jenže než tahle analytická mysl začne pořádně fungovat, má za sebou dítě několik krásných let rodinného „programování“.
A s cejchem té špatné, divné nebo nemožné pak můžete bojovat ještě hodně dlouho.
Zvlášť na malém městě, kde se neutají pomalu ani to, co jste měla v neděli k obědu, mohou být neuvážené řeči rodičů skoro jako Kainovo znamení na čele.
Ta nemožná. Ta hloupá. Ta divná.
A vizitka je hotová.
Pro maloměšťáky, jejich sousedy a samozřejmě jejich syny.
Nejste dobrá partie.
Můžete mít vysokou školu, slušnou kariéru a být dávno úplně někde jinde. Ale jestli jste například začala chodit až v osmnácti měsících, někdo z toho klidně po dvaceti letech vytvoří téměř odbornou diagnózu.
A kdo by přece chtěl spojovat geny svých budoucích dětí s někým tak „podezřelým“?
Absurdní?
Ano.
Jenže nálepky mají jednu nepříjemnou vlastnost.
Lepí mnohem déle, než člověk, který je nalepil, vůbec tuší.
A možná právě proto máte slabost pro lidi s pošramocenou pověstí.
Protože někde uvnitř říkáte:
„Počkejte. O mně jste také tvrdili spoustu věcí, které nebyly pravda. Takže já si udělám vlastní názor.“
A to je samo o sobě vlastně zdravé.
Problém přichází ve chvíli, kdy přestanete rozlišovat mezi pomluvou a varováním.
Když už před vámi neleží jen cizí řeči, ale konkrétní činy toho člověka – a vy je přesto omlouváte.
Možná se totiž prostřednictvím něj snažíte symbolicky očistit i sama sebe.
„Říkají o něm, že je špatný, ale já dokážu, že není. A tím jako bych zároveň dokazovala, že ani všechno, co celý život říkali o mně, nebyla pravda.“
Jenže tady číhá past.
Při dokazování, že ostatní nemají pravdu, můžete přestat věřit člověku, kterému byste měla věřit především.
Sama sobě.
Vidíte červené vlajky. Něco vám nesedí. Jeho chování vás zraňuje. Ale pořád hledáte další vysvětlení, další omluvu a další důvod, proč ještě chvíli počkat.
Protože přece nechcete být jako ti ostatní.
Nechcete někoho odsoudit podle řečí.
To je správně.
Jenže dát člověku šanci neznamená dávat mu jich nekonečně mnoho.
Pomluva není důkaz.
Ale ani vaše touha vidět v každém člověku dobro není důkaz jeho charakteru.
A tak se někdy stane, že zatímco se snažíte zachránit pověst člověka, kterého všichni odepsali, přehlédnete jediného člověka, kterému jste měla dát důvěru jako prvnímu.
Sebe.
A staré české přísloví pak dostane nepříjemně konkrétní podobu:
Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
