Článek
Každý jí pouze ukázal jinou část stejného příběhu.
Jeden jí připomněl otce.
Měl
svoje zájmy, svoje plány, svoje lidi, svoje akce.
Byl pořád někde.
A ona zase čekala, kdy konečně přijde řada na ni.
Stejně jako kdysi čekala na tátu.
Možná ji měl rád. Možná jí to i říkal.
Jen pro ni ve svém životě neuměl udělat tolik místa, kolik potřebovala.
A přesně to bolelo.
Pak přišel druhý muž.
Ten nikam neutíkal.
Naopak.
Byl na ní závislý.
A najednou se nestala svým otcem.
Stala se svojí mámou.
Zařizovala.
Rozhodovala.
Nesla odpovědnost.
Měla vedle sebe dospělého chlapa, kterého bylo potřeba vodit za ruku.
Postupně byla unavenější, podrážděnější a dusila se v množství povinností.
A možná začínala chápat ženu, kterou jako dítě vnímala jako tu věčně nespokojenou.
Svoji matku.
Tohle je na rodinných vzorcích možná nejzáludnější.
Nemusíte si najít kopii svého otce.
Nemusíte si najít ani kopii své matky.
Můžete znovu vytvořit vztah, který jste mezi nimi celý život pozorovala.
Jednou dostanete roli dítěte čekajícího na pozornost věčně zaneprázdněného muže.
Podruhé roli matky, která táhne vztah i domácnost a vedle svého partnera postupně přestává být ženou a stává se spíš jeho mámou.
A přesto můžete dlouhá léta tvrdit:
„Ale já měla krásné dětství. Táta byl skvělý.“
Možná opravdu byl.
Otázka totiž nemusí znít:
Byl můj táta dobrý, nebo špatný?
Mnohem užitečnější jsou jiné:
Co jsem doma považovala za normální vztah mezi mužem a ženou?
Kdo nesl odpovědnost?
Kdo čekal?
Kdo měl svobodu?
Kdo se přizpůsoboval?
A hlavně:
Kde byla v tom všem blízkost?
Protože někdy nás v dospělosti nepronásleduje to, co nám rodiče udělali.
Ale vztah, který nám každý den nevědomky ukazovali jako normální.
