Článek
Některé ženy si své toxické muže doslova „hýčkají“.
Zní to absurdně? Možná. Jenže jejich nešťastné partnerství jim může přinášet něco, čeho se nechtějí vzdát.
Je totiž vstupenkou mezi ostatní ženy. Dává jim možnost být středem pozornosti, důvod být litované, vyslechnuté a opečovávané.
Zkrátka a dobře, někdy lépe zapadne do kolektivu žena, která se trápí, než ta, která je šťastně zamilovaná.
Když je neštěstí vstupenkou do ženského kolektivu
Ženská solidarita někdy kráčí ruku v ruce s trápením kolegyně nebo kamarádky.
„Ten tvůj je ale hrozný!“
„To já bych s ním nevydržela!“
„Ty jsi tak statečná, že to všechno zvládáš!“
A najednou je tu pozornost. Soucit. Pocit důležitosti. Vědomí, že někam patříš.
Trpitelka získává své místo mezi ostatními. Má příběh, který může vyprávět, a posluchačky, které ji politují.
A možná se tu skrývá ještě jedna nepříjemná pravda.
Cizí neštěstí někdy potěší víc než cizí štěstí.
Protože ne každá kamarádka dokáže upřímně přát druhé ženě šťastný vztah. Některé se raději přidají ke společnému naříkání nad muži, než aby poslouchaly, jak je jejich kolegyně milovaná a spokojená.
Když se z trápení stane životní role
Jenže co když se z role trpitelky stane součást vlastní identity?
Co když žena už ani neví, kým by byla bez svého nešťastného příběhu?
A co když se bojí nejen odejít od partnera, ale také přijít o pozornost a soucit, které jí její trápení přináší?
Možná už dávno nejde jen o muže, se kterým žije. Možná jde také o místo, které díky svému příběhu získala mezi ostatními.
O pocit, že je důležitá. Že ji někdo poslouchá. Že její bolest konečně někoho zajímá.
To samozřejmě neznamená, že ženy v toxických vztazích zůstávají proto, aby je ostatní litovali. Strach, děti, finance, závislost na partnerovi i psychický nátlak mohou odchod velmi komplikovat.
Ale někdy může být potřeba přijetí a uznání dalším dílkem celé vztahové skládačky.
A co když už nebude koho litovat?
Představ si, že jednoho dne odejde.
Najde si vlastní bydlení, začne nový život a možná potká někoho, s kým jí bude dobře.
Najednou už nebude mít každý týden nové trápení, které by mohla vyprávět u kávy.
Nebude potřebovat utěšovat. Nebude tou, která všechno vydrží.
A možná právě tehdy zjistí, která přátelství stála na skutečné blízkosti a která drželo pohromadě jen společné neštěstí.
Protože skutečné přátelství by mělo unést nejen tvoje slzy, ale i tvoje štěstí.
A skutečná hodnota ženy přece nespočívá v tom, kolik bolesti dokáže vydržet, aby si zasloužila pozornost ostatních.
