Článek
Možná doma slýchávaly na svou adresu:
„Ta bude ráda, když ji vůbec někdo bude chtít!“
Byly pod palbou kritiky. Počínaje vzhledem a konče třeba výkony při domácích pracích.
Možná je jeden z rodičů neustále shazoval jen proto, že si potřeboval na někom vybít frustraci z vlastního života. Z partnerství, které ho samotného dusilo.
A takto „naočkovaná“ dívka, s vakcínou „Jsi k ničemu a po tobě ani pes neštěkne“, si pak do dospělosti odnáší pořádnou dávku pochybností o vlastní hodnotě.
Nehledí tolik na kvalitu soužití s vyvoleným. Důležitější je, aby vedle ní někdo usínal. Aby ji někdo oficiálně uznal za svůj protějšek.
Je to forma vítězství.
„Mami, tati, někdo mě přece jenom chce! Heč, mám muže!“
Sebevědomí vystřelí raketově nahoru. Ale sebeláska? Ta zůstává na bodu mrazu.
A propadá se níž a níž, jakmile se začnou projevovat temné stránky partnera.
Protože s takovým vnitřním virem „Jsi pro muže nula“, který se usadil v těle i na duši, může být velmi těžké věřit, že si zasloužíš něco lepšího.
A tady se dostáváme k tomu, čemu se někdy říká zákon zrcadlení.
Co vysílám, to dostávám.
„Nejsem dost dobrá pro muže.“
A pak se může objevit partner, který ti tenhle dávno zakořeněný pocit vlastní nedostatečnosti připomíná na každém kroku. Ukazuje ti ho ve všech podobách a barvách.
Ne proto, že bys jeho špatné chování přivolala. Ale proto, že když sama nevěříš ve svou hodnotu, můžeš mnohem déle přehlížet to, co bys jinak odmítla.
A přitom můžeš být žena, která by si za jiných okolností dokázala vybrat daleko lepší partii.
Jen kdybys neměla své podvědomí tolik zaneřáděné cizími soudy, ponižováním a přesvědčením, že nejsi dost dobrá.
Protože mít muže ještě neznamená mít lásku. A být ve vztahu neznamená být skutečně milovaná.
