Článek
Je úplně jedno, zda se váš vztah rozpadl z vaší, či z jeho viny. Nebo po vzájemné domluvě. I to, zda byl „normální“, jen vyprchalo určité fluidum a potřeba být spolu, nebo v tom byl někdo třetí či byl vztah toxický.
Jakmile jsou na scéně i děti, je to vždy komplikovanější, než kdyby od sebe odešly dvě dospělé osoby.
V případě, že byly silně zasaženy emoce jednoho z rodičů, ten se cítí ublížený, zrazený, mohou se děti stát katalyzátorem jeho hněvu a zloby. To se stane i v normální rodině.
Ale pokud je muž, popř. žena, manipulátor nebo narcis, malé bojůvky se změní v lítý boj.
Ten vlastně začíná už ve fázi „chci se rozejít“, kdy otec (muži si otočí) najednou otočí a souboj o titul toho lepšího začíná.
Dříve Harpagon neváhá koupit dar v tisících, aby dokázal, že je ten „hodnotnější“. Zatímco dříve trávil mimo kontakt s dětmi víceméně většinu času, stává se najednou vzorným pečovatelem. Bere je na výlety, do kina, na zmrzlinu. Jsem ten nejlepší.
„Beze mě budete trpět hladem, žízní, nikdo vám nic nekoupí, protože skončíte pod mostem.“
Další polohou je „já nic, to ona“. Emoční bolest se mění v oběť. Já jsem ten nešťastný, ublížený, mám bolístky, potřebuji je pofoukat.
Dětem pak dává na bedra povinnost vyřešit to, co by měli dospělí řešit sami.
Potomkovi je jedné strany líto a tu druhou začne nenávidět.
A atmosféra v domě by se dala krájet.
Jenže dítě nemá být rozhodčím, prostředníkem, terapeutem ani spojencem jednoho rodiče proti druhému.
Nemá rozhodovat, kdo je lepší. Nemá napravovat otcovo nebo matčino zraněné ego. A už vůbec nemá nést odpovědnost za to, že se dva dospělí nedokážou vyrovnat s koncem svého vztahu.





