Článek
Konečně jsi za sebou zavřela dveře a odešla.
Po stovkách dní, tisících minutách, kdy se tvůj život skládal jen z omlouvání každého tvého kroku, ospravedlňování se za jiný názor, než měl on, psychické masírky, obviňování a bůhvíčeho ještě, co toxický vztah přináší, ses konečně odhodlala odejít.
Jenže poté, co jsi pustila kliku, si možná ani neuvědomuješ, že si s sebou kromě prožité bolesti odnášíš i něco jiného.
Vzorec, který tě možná kdysi vehnal právě do jeho náruče.
Tedy pokud jsi už nezačala pracovat sama na sobě a své situaci, třeba s pomocí terapeuta. A i když ano, stále existuje možnost, že se staré vzorce budou vracet a ty je, chtíc nechtíc, budeš muset znovu řešit.
Odešla jsi z pekla. Tak proč ti najednou něco chybí?
Po odchodu z pekelného partnerství přichází často úleva.
Konečně klid. Nikdo tě nekontroluje, nikomu se nemusíš zpovídat, nikdo ti nevyčítá každý krok.
Jenže po pár týdnech může přijít zvláštní nutkání, nespokojenost, sebeobviňování.
„Kdybych ho pořád neprovokovala“
„Kdybych byla pořádnější“
„Kdybych se chovala jinak“
Moje babička říkávala: „Kdyby žily ryby v zadní části těla, nebyly by potřeba rybníky.“
A měla pravdu.
Jenže takový propad může potkat každou ženu, která z podobného vztahu odešla. Zvlášť silně ale může zamávat s tou, která má od dětství naučeno, že láska není jen tak k mání.
Že kdo není hněván, není milován.
Že lásku si musíš zasloužit.
Že příliš mnoho pozornosti rozmazluje.
A o tu negativní přece nikdo nestojí.
Když se nevšímání stane normou
Možná ses už v dětství naučila brát nezájem jako něco samozřejmého. Jako štít, kterým se chráníš před dalším zklamáním.
Jenže v dospělosti se tenhle štít může proměnit v citový deficit.
A tak odejdeš.
Po počáteční euforii ale přijde něco jako absťák.
Klid a pohoda jsou totiž něco, co se ti možná vůbec nerovná vztahu. Tomu pravému, jak ho znáš.
Možná jsi u rodičů viděla turbulentní vztah. Hádky, křik a slzy byly na denním pořádku.
A ač sis tisíckrát řekla: „Takový vztah já nikdy žít nebudu!“, podvědomý program si stejně pustil svůj film.
Manželství či partnerství nese jméno chaos, slzy a bolest.
Když je klid najednou nesnesitelný
Odstěhováním ses od toho všeho odstřihla.
Jenže najednou ti ten galimatyáš může chybět.
Kamarádka říká: „Aspoň vím, že žiju!“
Už ale neřeší jak.
Nepohádat se jednou týdně je pro ni něco nepředstavitelného.
A za tím vším může stát právě ten nezpracovaný program.
Dokazovat ostatním, že si lásku zasloužíš. Zachraňovat. Dávat sebe a své vlastní blaho jen tak napospas.
Podvědomě tíhneme k tomu, co známe.
K jistotě, i když je tragicky bolestivá.
A právě proto někdy nestačí jen odejít, změnit adresu a zabouchnout dveře.
Nestačí zahodit klíč
Protože klíč od bytu můžeš zahodit. Ale to, co sis odnesla uvnitř sebe, s tebou může cestovat dál.
Do dalšího vztahu. Do dalšího pokusu o lásku. Do dalšího příběhu, ve kterém zase začneš ustupovat, omlouvat, zachraňovat a zapomínat sama na sebe.
Neznamená to, že sis za partnerovo ubližování mohla sama. Za manipulaci a násilí odpovídá ten, kdo je používá. A ne každá žena, která zažila toxický vztah, má za sebou podobné dětství.
Ale pokud se ti některé bolestivé vztahové situace opakují, možná nastal čas podívat se na to, co sis kdysi osvojila jako normální.
Protože skutečná svoboda nemusí začínat jen tím, že odejdeš od člověka, který ti ubližoval.
Někdy začíná až ve chvíli, kdy pochopíš, proč sis tak dlouho myslela, že láska musí bolet.
