Článek
U žen, pro které je povinnost důležitější než romantické hrátky, vlastní přání a někdy i celý jejich život.
Co se vztahů týče, seděla v koutě a čekala. Svou energii mezitím věnovala rodině. Neměla muže ani děti, a tak veškerou péči a starost obrátila k rodičům. Doprovodila oba až na konec jejich cesty. Pomáhala jim, pečovala o ně a převzala odpovědnost, kterou ostatní považovali za samozřejmou.
Mohla být vzorem obětavosti. Jenže při tom všem zapomněla na sebe. Samaritánství zasvětila téměř celý život.
Měla také s čím zápasit. Její bratři byli úspěšní manažeři a rodina nastavila laťku velmi vysoko. Tedy — mezi námi děvčaty — ona je v mnohém převyšovala. Jen si to neuměla připustit.
Přestože nežijeme ve feudální Evropě, muži měli v jejich rodině nepsané privilegium. Jako by byli automaticky důležitější než ona. A tak se i ve vysoké manažerské pozici cítila méněcenná, neschopná a nemožná.
Zatímco každý postup jejích bratrů na kariérním žebříčku rodina oslavovala, její vlastní povýšení přešla téměř bez povšimnutí. Bratrův křivý nos byl veleben jako znak výjimečnosti a osobité krásy. Jí stejný nos po tatínkovi vyčítali. Nebyl prý ozdobou, ale vadou.
Možná právě tady vzniklo přesvědčení, které ovlivnilo i její seznamování:
„Nejsem dost dobrá.“
Když žena celý život dostává zprávu, že její úspěchy, vzhled i potřeby mají menší hodnotu než potřeby druhých, nestačí jí později říct: „Buď sebevědomější a někoho si najdi.“
Nečekala proto, že by ji mohl někdo skutečně chtít. Čekala, až si jí někdo všimne, ocení ji a ujistí ji, že má právo být milována.
Jenže hodné holky bývají dokonale vycvičené starat se o druhé. Málokdo je naučil, že také ony smějí něco chtít, vybírat si a postavit svůj život na první místo.
A tak sedí v koutě. Jsou hodné, schopné a obětavé. Jenže nikdo nepřijde — protože svět často ani nepozná, že čekají.
