Článek
Házet vinu na druhé, nasadit masku „já nic, já muzikant“. Můžete nadávat na celý svět – na politiku, lékaře, policisty – nebo proklínat „sudičky“ za to, co vám daly do vínku.
A pak je tu to věčné „kdyby“:
-kdyby byl otec hodnější,
-kdyby mi dali další šanci,
-kdybych ho nikdy nepotkala…
a tak dál.
Jenže – kdyby ryby žily v zadní části těla, nebyly by potřeba rybníky.
Každé „kdyby“ je známkou toho, že utíkáte od svých chyb. Nechcete je vidět ani slyšet.
Zbývají tedy jen dvě možnosti:
nechat vše tak, jak je nebo začít pracovat na sobě.
Poznat své pravé já. Podrobit zkoumání své vzorce chování a programy. A nakonec je vyladit a změnit.
Tohle doporučuji všemi deseti. Ale připravte se na to, že svůj život začnete vidět jinak.
Uvidíte, jak je naplánovaný, naprogramovaný. Uvidíte cesty vyšlapané předky i výchovou.
Uvědomění si, že pro vás nebyla „souzená“ láska, ale role hodné holky byla šitá na míru,
a že jste k ní byla připoutaná podvědomými programy, není zrovna ideální kombinace.
Znám svého „nepřítele“.A to mi dává šanci najít řešení. Snížit tlak. A obrousit ostré hrany.a každý gram jeho váhy jako tunu.
Neklesejte na mysli. Právě zvědomění si tohoto „těžkého nákladu“ je dalším krokem ke klidu na duši.
Znám svého „nepřítele“.A to mi dává šanci najít řešení.Snížit tlak. A obrousit ostré hrany.
