Článek
Perpetuum mobile blaženosti, které se stalo lákadlem na kurzy a webináře od pár korun až po statisíce.
Ne proto, že by neexistovala schopnost hlubokého přijetí druhého člověka. Ale proto, že se z ní udělal marketingový ideál, který v praxi často znamená:
- toleruj všechno,
- potlač sebe,
- vydrž bolest,
- neodcházej,
- nezlob se,
- buď „vědomý“,
- a když trpíš, máš málo otevřené srdce.
Jeden takový kurz jsem ze zvědavosti navštívila. Vedl ho vyhlášený kouč, v jehož týmu působí i několik známých osobností. Byli tam lidé opakovaně, někteří doslova hledali návod na spasení vztahu.
Jeden muž tam prohlásil:
„Bezpodmínečně miluji svou ženu. Trpělivě čekám doma s večeří, když má své dny a vymetá bary.“
Ale je to opravdu bezpodmínečná láska?
Nebo spíš podmínka s doživotím:
„Buď vydržíš moje excesy, nebo o mě přijdeš.“
Mnoho lidí si totiž plete bezpodmínečnou lásku s bezpodmínečnou tolerancí. Jenže to není totéž. Můžeš někoho milovat a zároveň odmítnout jeho chování. Můžeš mít soucit a přesto odejít. Můžeš chápat jeho bolest a současně chránit vlastní psychiku.
Skutečně bezpodmínečná láska existuje nejčastěji mezi dítětem a matkou. Dítě miluje rodiče téměř bezpodmínečně. Bere matku za svou bohyni, i když nemá dobrou náladu, křičí, pije nebo sama nezvládá život. Dítě ji stále miluje, protože je na ní existenčně závislé.
Jenže i tato mince má dvě strany.
Pokud rodiče emočně nezvládají vlastní život, nesou si často kříž těžší, než dokážou unést. A svou nezralostí už dítěti nevědomě ukazují, že láska není bezpečí, ale bolest, vina, nejistota nebo strach ze ztráty.
Dítě pak podvědomě přebírá pocit viny, trápení a odpovědnost za emoce dospělých. Raději uvěří, že je „špatné ono“, než aby připustilo, že selhává člověk, kterého potřebuje k přežití.
A právě odsud si mnoho lidí nese do dospělých vztahů zkreslenou představu, že láska znamená vydržet všechno, zachraňovat druhé a ztratit sebe ve jménu vztahu.
Jenže dospělá láska bez hranic často nekončí nirvánou.
Končí vyčerpáním, úzkostí a ztrátou vlastní identity.
