Článek
Je to paradox, ale je to tak. Mohu to potvrdit i z vlastní zkušenosti.
My ženy, které vyrůstaly s otcem, jenž nebyl zdrojem přívětivosti a lásky, ale spíše tím, kdo svým chováním ubližoval – ať už nevědomě, nebo vědomě (což je snad ještě horší než zabití) – si neseme hluboké následky. Promyšlené, systematické týrání zanechává stopy na celý život.
Ať tak či tak, jejich dcery silně poznamenal jeho despotismus, citový chlad, nepřítomnost a neposkytnutí bezpečného přístavu. Není divu, že sotva zaschl inkoust na maturitním vysvědčení, potomek zmizel do světa. Ale svůj „dar“ si vzal s sebou.
Odchod z domova, zavření dveří, mnoho z nás považuje za přetrhání všeho, co nás vede zpět do bolesti, strachu a slz. Jenže tak to není. Ani výmluvy typu „jsem dospělá a on mě nezajímá“ totiž nestornují program uložený v duši.
Sebetrestání.
Zatímco v běžném světě ten, kdo ublížil, zranil, dostane trest a pyká za své hříchy, tady je to jinak. Špatný vztah těch dvou neodnáší viník, ale oběť. Za jeho rodičovskou negramotnost, psychickou nestabilitu a nelásku k sobě pyká mladá žena. Dobrovolně. Podvědomě. A vytrvale.
A jak jsem uvedla výše – nezáleží na tom, zda se hrany nelásky obrousily, zda situaci bere jako minulost, vytěsnila myšlenky z hlavy a vzpomíná už jen „v dobrém“. Podvědomí je silnější.
Jak tedy poznat, že mě uvnitř stále trápí myšlenky a bolí nezhojené rány?
Jednou z indicií jsou partnerské vztahy. Sebemrskačství. Čím víc trpí, tím víc věří, že tak je to správně. Nepoznala lásku a ví, že vztah s mužem není procházka růžovým sadem – ale kalvárie. Zná to, co žila. A vztahy jsou jen různými obměnami téhož.
Její role je být tou opomíjenou, kritizovanou, nemilovanou.
Další variantou je panický strach z mužů. Dobrovolná samota. Touha po lásce, objetí každým pórem těla, a zároveň bolest z toho, že ji muži přehlížejí, nevidí. Navenek má nasazenou masku. A v duši boty proti lásce, které zadupou a odkopnou potenciálního milého dřív, než by vůbec pomyslel na vztah s ní.
