Článek
Game over.
Kolikrát už to Jana řekla? A kolikrát byl opak pravdou.
Hra teprve začínala.
Její další level. I když byl vlastně stejný jako ten předchozí. Do posledního detailu. Žádný posun. Jen pár šedivých vlasů navíc a emoce, které bodaly čím dál víc.
Únikovka – pokus číslo tři. Nebo deset. Kdo by to ještě počítal.
Ex používá své osvědčené zbraně.
Taktiku. Přesně zná její slabiny.
Ring je volný.
On jede na vítězství. Nebo ne?
Jana nejspíš po sto padesáté páté – kdo by to počítal – vyhlašuje zákaz vstupu na své území. Pan ex je persona non grata.
Tentokrát blokuje jeho kontakt.
Tohle udělala poprvé.
Děti už mají své mobily, takže žádné vyzvedávání ze školky ani „hlídání“ nehrozí. A díky tomu není pod palbou výčitek a SMS zpráv typu:
„Nikdo ti nepomůže jako já. To jsem nečekal, že mi tohle uděláš po tom všem, co jsem pro tebe obětoval.“
Kolikrát jí zapípala zpráva a tento nebo podobný text vyskočil před očima?
Ty první jí vháněly slzy do očí.
Stud.
Nevážím si toho, co pro mě dělá. Jsem nevděčná nána.
A jako na potvoru se vždy něco rozbilo.
Bývalko, volej SOS.
Jsem tam dřív, než se naděješ.
Jenže po letech už vlastně věděla, co přijde. Text byl stejný. Ohraná, praskající deska, kterou znala zpaměti.
Pak přišlo dárkové bombardování.
V době, kdy spolu žili, jí nedal skoro nic. Snad jen trs banánů – ve fázi, kdy „ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“.
V minulých herních kolech dárky přijímala.
Tedy pokud se dá kytka považovat za adekvátní prezent. Nebo paštika z továrny, kde pracoval.
Nezapomínal ani na chvalozpěvy o sobě.
„Mám konečně bezva práci a tisícový příjem. A navíc prodám výrobky, co máme jako naturálie. Jsem skvělá partie. Stačí říct ano.“
Jenže Jana už ví, co by „ano“ znamenalo.
Náhlou ztrátu jeho zaměstnání.
Další krk navíc.
A pomalé parazitování.
Tu léčku už jednou pochopila.
A když už víte, kde je past, víte i jak ji přeskočit.
Tentokrát tedy nejdřív přeskočila – a teprve potom řekla hop.
Jenže tenhle level hry má jiné grády.
Už to není kytka ani kus umletých jater.
Protihráč vytahuje eso z rukávu.
Kabelku.
A ne z tržnice, ale z kamenného řetězce.
Přes děti posílá i bankovku – vyšší než sto korun.
To už je výzva.
Hozená rukavice.
Jana tentokrát dary nepřijímá.
Udělala dobře?
Když svou historku hodí do diskuse s kamarádkami a s mámou, vyslechne si několik názorů. Každý jiný.
A tak otázka zůstává viset ve vzduchu:
Jaký postoj byste zaujali vy?
Jana dary nepřijala.
Možná poprvé v životě nepřemýšlela nad tím, jestli je to slušné, jestli někomu neublíží nebo jestli nevypadá nevděčně. Tentokrát přemýšlela jen nad jednou věcí:
Jakou cenu by ten dárek měl doopravdy.
Protože zkušenost ji naučila jednu důležitou věc. U manipulátora totiž neexistuje nic jako „jen malá pozornost“.
Každý dárek je investice.
Každá pomoc je účet.
A každý účet jednou přijde vyrovnat.
Otázkou tedy není, jestli je kabelka hezká nebo jestli bankovka pomůže zaplatit nákup.
Otázka zní jinak:
Kolik prostoru ve svém životě jste ochotni zaplatit za něco, co je na první pohled zadarmo?
A Jana už dnes ví, že některé věci mají cenu, kterou prostě platit nechce.
