Článek
V dospělosti reagujeme na životní situace každý jinak. Někdy létají vzduchem talíře, jindy tečou litry slz. V někom se probudí rváčský instinkt a jiný se naopak stáhne ještě hlouběji do své ulity.
Každý z nás si nese svůj vlastní způsob, jak reagovat na stres a tlak. Proč každý reaguje jinak na stejný podnět?
Vztek! Jeden z nás si nechá na sobě dříví štípat a pak předvede pěkný cirkus. Hněv si hromadí po kapkách v sobě a pak bouchne. Jinému stačí jen trocha a řádí jak tajfun.
Při takové reakci se ostatní dívají hodně zpatra. „Neumí udržet emoce na uzdě. Chová se jak malé dítě.“ A nejsou daleko od pravdy.
Na první pohled by se mohlo zdát, že reaguje nepřiměřeně. Ale ve skutečnosti to nebyla reakce jen na tu konkrétní situaci.
To, co vyvolá nevoli a výbuch, je ukryté v nás.
Byl to nahromaděný vztek.
Staré emoce, které neměly prostor odejít.
Tlak, který se dlouho držel pod pokličkou.
Vnitřní holčička i kluk, kteří se své rozhořčení naučili skrývat. Malé vzteklouny nikdo nemá rád.
Vzpomínám si na jednu kolegyni. Stačila drobnost a najednou jako by se něco utrhlo.
A všechno vyšlo ven. Létaly papíry, převrátila židli, vyházela zásuvky ze stolů.
Co vlastně stojí za touto reakcí?
Zraněné vnitřní dítě. Dítě, které kdysi nemělo prostor cítit to, co cítilo.
Možná bylo:
často kritizované a slyšelo, že není dost dobré.
přehlížené, když potřebovalo pozornost a pochopení.
tlačené do výkonu místo přijetí.
trestané za emoce – za pláč, vztek, nesouhlas.
A tak se naučilo:
že jeho pocity nejsou v pořádku.
že musí být hodné, tiché, přizpůsobivé.
že vztek je nebezpečný.
Jenže ten vztek nikam nezmizel. Zůstal uložený v těle.
A v dospělosti stačí malý spouštěč – výtka, pocit selhání, tlak, že nestíhám. A najednou se neozývá jen přítomnost. Ozývá se celé to staré zranění.
Tenkrát to dítě nemohlo říct:
„Tohle mě bolí.“
„Tohle není fér.“
A tak to říká teď. Jen jinou formou.
Výbuchem.
Pláčem.
Přetlakem, který už nejde udržet.
