Článek
Naše cesta je o to složitější, že musíme cestovat pouze autobusem a vlakem. Všechno je pochopitelně pečlivě naplánováno. Ovšem za předpokladu, že vše pojede tak jak má a dodržíme plán cesty. Hned první vlak má zpoždění.
„Tatííí, kdy už tam budem ?“
Oblíbená dětská otázka. Relativitu cestovního času zkracuji hrou. Pochopitelně učebně - výchovnou. Hrajeme šachy a slovní fotbal. Na pánské jízdě nemohou chybět ani karty. To už moc výchovné není, ale cesta při nich příjemně utíká a o tom to je.
„Tatííí, kdy už to pojede?“
Takovou otázku ti, kteří mají možnost cestovat autem, už neznají. Já jsem ji za celou nedovolenou slyšel opravdu mnohokrát. Mnoho přestupů a čekání nebo běhu. Na přestup máme jen tři minuty! To dáme! Utíkáme! S batohem na zádech a těžkou taškou přes rameno se moc dobře neutíká. Do toho ještě poslouchám dětské nespokojené remcání.
Ten kluk snad tu pusu nezavře. Nebo toho víc namluvím já? Mým dalším úkolem na cestě je i propůjčit svůj hlas i dalším našim spolucestovatelům. Plyšáci tygřík Rozinka a kočka Micka se starají na cestě o zábavu. A je před námi všemi první dobrodružství!
Bludiště v kukuřici! U obsluhy v budce platíme a vyrážíme bloudit. Na cestě bludištěm jsou pro děti připraveny otázky a i hra s vyplňováním písmen. Je přislíbena i malá odměna. Nadšeně bloudíme, já postupně bloudím už znepokojeně a pozorují zatahující se oblohu. Snad to vydrží. Nevydrželo. Prudký liják nás zastihl uprostřed bludiště. Mým úkolem je co nejrychleji najít cestu z bludiště ven. Obsluha nás jistě už hledá, pomůže nám a schová nás ve své budce. Jsem opravdu naivní, ale mám štěstí. Utíkáme! Rychle jsem se dostal ven a ani nevím jak. Jsem za hrdinu. Cestou ještě stíhám odpovídat na otázky. „Může blesk zapálit kukuřici?“, „Uhoříme tady?“. Jsme venku, budka obsluhy je zavřená a nikdo se o náš osud nezajímá. Nyní jako vychovatel zklamu, rozčileně si na adresu obsluhy ulevím. Zmetek! Kluk se hned k nadávání přidává. Naše minivýprava utíká v dešti na nejbližší zastávku, ta je naštěstí blízko. Pod střechou se snažím zachránit co se dá přednáškou o tom, že sprostě se mluvit nemá a malý cestovatel ať taková slova neříká. První zážitek moc nevyšel. Nebo ano? Dítě je spokojeno.
„Tatííí, to bylo hustý.“
Další den a cesta za dalším zážitkem. Zážitky se hromadí a vše vrcholí dobrodružnou cestou v podzemí pouze ve svitu svíčky. Zatím pohoda, ale všude jsme se moc zdrželi a autobus z nedaleké zastávky dávno ujel. Hledám tedy jiné řešení a nacházím vzdálenější zastávku a jiný spoj. To je dost daleko, jiná možnost není. Do našeho penzionu se dnes dostaneme pozdě a složitě.
„Tatííí, mě bolí nohy.“
Už je to tady. Takovým tempem tam nikdy nedojdeme a tak beru dítě na záda. V navigaci hledám naši zastávku a už jsme tady. Proboha, kde to jsme? Kolem je dost otlučených a zanedbaných domů a hluk na ulici i složení místních obyvatel dává odpověď. Místní ghetto. Kluk se kolem ustrašeně rozhlíží, takový strach ve tmě v podzemí neměl. Tohle ještě neviděl, neplánovaný zážitek. Těch patnáct minut co tu máme čekat bude hodně dlouhých. Jako vychovatel využívám situace. Dobrá učební pomůcka. „Kde to jsme? Takhle dopadneš, když se ve škole nebudeš učit. Tady bydlí ti hloupí a líní lidé, co se ve škole neučí, nic neumí nebo se jim nechce pracovat. Nemají na slušné bydlení a tak bydlí tady.“
A co další cesta? Krásná a rozlehlá zřícenina hradu. Mají to zde opravdu vkusně a moderně upravené. Stoupáme zříceninou nejen na věž, ale i labyrintem schodišť. Těch tady je, to znamená být celou cestu ve střehu, hlídat a napomínat, aby kluk nelezl, kam nemá. Na střeše bývalého paláce bude naší odměnou výhled do krajiny a cestou zpět si vnitřní expozici v klidu prohlédneme. Konečně jsme nahoře. Opravdu krásný výhled do všech stran a na celý rozlehlý hradní areál. Nejsme tam ani minutu…
„Tatííí, mně se chce kakat.“
„Coooo?!! To jsi nevěděl dřív!?“ Není čas na další řeči, rychle sestupujeme zpátky. Snad to stihneme, WC je až u vchodu rozlehlého areálu. „Rychle! Rychle!“ naléhá dítě. Utíkáme! Takhle to nestihneme, hodím si ho na záda a pořádně přidám do kroku, na konci už běžím. Brzy jsme u vytouženého cíle. Vše je zachráněno. Velké vítězství! I tentokrát to bylo naštěstí hustý a žádný problém způsobený jídlem ze stánků se neprojevil.
Nedovolená je u konce, nám zbývá poslední zpáteční cesta a poslední přestupy. Utíkáme! Zase jsme to stihli. Máme ještě čas na oběd a prohlídku místního zámku. Je to od restaurace jen kousek. Oběd dopadl jako vždy a já opět plním svou úlohu dojídače studených zbytků. Má to i výhodu, pro sebe si kupuji ze zkušenosti vždy jen polévku. Stejně potřebuji zhubnout. Tak jdeme na zámek! Chvilka mojí nepozornosti a teprve teď všimnu. Malý cestovatel má otevřený batoh. Jeden plyšák v něm chybí, cestou mu z něho vypadl. To je vážná situace.
„Tatííí, ztratila se Micka!!“
Prohlídku zámku mohu škrtnout a vydáváme se zpáteční cestou na záchranářskou misi. Chudák Micka, musíme ji najít! Pečlivě prohledáváme zpáteční cestu, to by byl špatný konec naší výpravy. Tady je!! Nějaká dobrá duše našla Micku na zemi a dala ji na viditelné místo na kliku dveří. Tam ji kluk objevil. To je radost! Micka mým hlasem hned vynadá svému šťastnému zachránci. „To nemůžeš dávat pozor, měla jsem takový strach, že jsem ztracená a nikdy mě už nenajdete!“
To byla šťastná tečka za naší výpravou. Času na poslední přestup už máme dost a vše končí výbornou vanilkovou zmrzlinou. Za odměnu. Já si ji tedy zasloužím. Odpoledne jsme konečně doma a já jdu hned další den do práce. Těším se, to bude ticho, ten klid a žádný stres. Proti nedovolené s dítětem úplná pohoda. Jen mám pocit, že bych potřeboval další dovolenou, abych se trochu vzpamatoval.
A jak hodnotí naši prázdninovou výpravu dítě? Jak dopadla moje snaha o dobrodružnou výpravu plnou zážitků? Slova to byla děcky upřímná.
„S tatínkem to nebyla dovolená, spíš utíkaná.“
Příště to budu musel vymyslet asi nějak jinak a myslet úplně na všechno.
