Článek
Nyní je třeba sesbírat plody jejich soudružských rad a práce. A to co nejdřív…
Po půlnoci, při návratu z oslavy, přepadne rodinu Slánských komando ozbrojenců. Manželé a jejich syn se nejdřív domnívají, že jde o západní agenty. Skutečnost je mnohem horší, jsou to soudruzi.
Vlastizrádce Slánský už má svou roli vybranou. Co s rodinou? Estébáci po zatčení Slánského odvážejí jeho ženu Josefu a šestnáctiletého syna Rudu do připravené trampské chaty ve Hvozdech u Štěchovic. Tam za nimi dovezou i mladší dceru.
Manželka, nyní už vlastizrádce, je v lednu 1952 odvezena k výslechům do ruzyňské věznice. Tam byla v malé cele ponižována a jídlo si musela brát ze země. Do špinavé díry jí pouštěli výslechy jejího manžela.
Měla potvrdit jeho zradu a nenávist k Sovětskému svazu. Ve vězení ji soudruzi drželi čtyři měsíce. Soudružsky ji vyhrožovali, že jí zabijí děti. Byla pod velkým psychickým tlakem. Nevěřila ve zradu manžela a na druhou stranu fanaticky věřila v neomylnost komunistické strany.
V květnu se směla vrátit na chatu k dětem. Tam se zatím skupina zadržovaných rozrostla a její sestru s dítětem, jejího bratra a manželku dalšího obžalovaného.
Dál jezdila na „výlety“ k výslechům. Nakonec v monstrprocesu nevystoupila. Loutkovodiči měli obavu z nepředvídatelných emočních scén, které by mohly celé pečlivě secvičené divadlo narušit a zpochybnit.
V červnu byli všichni internovaní příbuzní, spolu s ostatními, převezeni do Veselíčka. Zde byli všichni drženi a hlídáni v naprosté izolaci. Ani Josefa Stránská nevěděla o probíhajícím procesu a rozsudcích smrti. Netušila, že její první návštěva manžela ve vězení bude také tou poslední.
Spolu se krátce setkali den před popravou. Rok po zatčení. S manželem si mohla krátce popovídat. Ten ji upozornil, že se jí a její rodině povede špatně. I po tom všem, co prožila, to nechápala, a odpověděla: „Proč? Strana se přece postará.“
A strana se postarala…
V noci 30.dubna 1953 odvezli estébáci celou rodinu popraveného zrádce pryč z internace. Už nebylo potřeba, aby vdova Slánská bydlela kvůli výslechům blízko u Prahy a byla hlídána. Případ byl úspěšně ukončen.
Ještě před odsunem ji naposledy navštívil vyšetřovatel z Ruzyně Doubek. Ten jí oznámil, že její manžel byl popraven a soudruzi jí doporučují změnit si příjmení. Nemohla tomu uvěřit.
Noční cesta byla dlouhá, v šest hodin ráno skončila v obci Rázová nedaleko Bruntálu. Za obcí dostala od soudruhů k užívání starou vlhkou, vybydlenou chalupu po odsunutých sudetských Němcích. Nesměla se s nikým stýkat, a to ani s příbuznými.
Její nový život obyčejné ženy v budovaném komunistickém ráji začal. I ona sama se směla podílet na jeho budování. Musela. Peníze na jídlo a další věci byly potřeba. V polovině května nastoupila jako dělnice do dvousměnného provozu v sousedním Leskovci. Tam nastoupil i její syn. Tomu komise nedoporučila další studium.
Nedostatek peněz, život v rozpadající se barabizně, onemocnění dcery z vlhkého nevyhovujícího bydlení, v zimě desetikilometrová cesta v závějích do práce. Vyloučení z komunistické strany, izolace od příbuzných a pro okolí nálepka ženy zrádce.
Nic z toho vdovu Slánskou v jejím fanatickém přesvědčení nezlomilo. Stále věřila v ideály komunismu a v jeho budování pod vedením KSČ.
Jako všichni obyvatelé Československa měla s přibývajícím časem štěstí. Smrt Stalina postupně uvolnila tuhý stalinistický režim. Skončily procesy a kdo měl ještě dobré komunistické konexe, pro toho skončil i trest a represe. Tlak rodiny Slánských (její matka byla zakládající členkou strany), měl úspěch.
Na konci roku 1955, čtyři roky po internaci a vyhnanství, se mohla vdova Slánská s rodinou vrátit zpět do Prahy. Vše se zlepšilo a to i přesto, že stálé a lepší zaměstnání získala až v roce 1960. Její syn mohl začít studovat.
Na svou vlastní žádost znovu vstoupila v roce 1963 do Komunistické strany. O rok později ji následoval i její syn Rudolf Slánský ml.
Stále věřila v ideály komunismu, tentokrát v nové verzi, s lidskou tváří. Ty ji, stejně jako mnoho dalších přešly až po srpnové okupaci 1968. Pro nesouhlas byla znovu vyloučena ze strany.
Později podepsala Chartu 77 a spolu s Marií Švermovou (komunistickou političkou odsouzenou v 50. letech a manželkou nacisty popraveného komunisty Jana Švermy), napsala otevřený dopis prezidentu Husákovi. Žádaly v něm propuštění uvězněných signatářů.
Na staří se jí přece jen podařilo zmoudřet. Ne každý to dokáže.
Zemřela v roce 1995, ve věku 82 let.
