Článek
Na článku Šimona Maguse je zajímavé, že začíná výzvou k racionalitě, ale místy působí jako velmi emotivní kázání proti emocionálním věřícím. Autor čtenáře vyzývá, aby ponechal emoce stranou, jenže jeho vlastní text s nimi pracuje víc, než si možná sám připouští. Mluví o tmářství, sektářství, teologických masážích a o lidech, pro které jsou racionální diskuze údajně nad jejich možnosti. To už není klidný badatelský skalpel. To je skalpel, který se před operací pohádal s pacientem.
Samozřejmě, rozlišovat teologii, religionistiku a historii je správné. Teologie mluví zevnitř víry, religionistika náboženství zkoumá zvenčí a historie pracuje s prameny, pravděpodobností a kontextem. Jenže teologie není jen citové vztahování k předmětům uctívání. To by se svatý Tomáš Akvinský asi urazil tak jemně, jak to dokáže jen dominikán. Teologie je rozumová reflexe víry. Může být špatná, jednostranná, ideologická nebo líná, stejně jako může být špatná religionistika. Ale označit ji v podstatě za péči o citově naladěné duše je asi tak přesné jako nazvat astronomii romantickým koukáním na hvězdičky.
Zvlášť problematická je autorova věta, že religionistika vyžaduje odvahu nikoli věřit, ale o víru přijít a doslova ji obětovat na oltář nově se vynořujících skutečností. To zní efektně, skoro jako iniciační obřad do klubu osvícených, ale není to přesné. Religionistika jistě vyžaduje schopnost klást nepříjemné otázky, pracovat s hypotézami a opouštět vlastní omyly. Nevyžaduje však povinnou ztrátu víry. Jinak bychom museli z vážného odborného rozhovoru vyřadit polovinu dějin teologie, biblistiky i filozofie. Skutečný badatel nepotřebuje obětovat víru na oltář vědy. Potřebuje obětovat hlavně vlastní intelektuální lenost a pýchu. A to bývá mnohem bolestivější.
Podobně je třeba zacházet s autorovou skepsí vůči historii. Ano, minulost neznáme jako kamerový záznam z bezpečnostní kamery a evangelisté nebyli reportéři s diktafonem v kapse. Jenže z toho neplyne, že všechny výklady jsou stejně možné. Historie pracuje s prameny, archeologií, jazykem, souvislostmi a mírou pravděpodobnosti. Když připustíme, že minulost neznáme dokonale, ještě tím nerušíme rozdíl mezi doloženým faktem, rozumnou hypotézou a nápaditou pohádkou s poznámkovým aparátem.
Afrika nebyla v křesťanství statistka v sandálech
Tam, kde má autor pravdu, je třeba mu ji přiznat bez brblání. Afrika, zvláště severní Afrika a Egypt, hrála v dějinách Bible i raného křesťanství opravdu mimořádnou roli. Augustin byl biskupem v Hippo, dnešní Annabě v Alžírsku, a patří mezi nejvlivnější latinské církevní otce (Encyclopaedia Britannica: Saint Augustine). Tertullianus pocházel z Kartága a významně formoval jazyk západní teologie (Encyclopaedia Britannica: Tertullian). Cyprián byl biskupem v Kartágu a významným severoafrickým teologem v době pronásledování (Encyclopaedia Britannica: St. Cyprian). Atanáš Alexandrijský byl egyptský teolog a jeden z hlavních obránců nicejské víry proti ariánství (Encyclopaedia Britannica: St. Athanasius).
To všechno jsou velká jména. Bez severní Afriky by rané křesťanství vypadalo jinak, možná velmi jinak. Jenže věta, že většina prvních církevních otců pocházela z Afriky, je už nafouknutí pravdivého jádra do rozměru horkovzdušného balónu. Někteří z nejvýznamnějších ano. Ale vedle nich tu byli otcové syrští, kappadočtí, maloasijští, palestinští, řečtí, římští i galští. Rané křesťanství nebylo africké ani evropské. Bylo blízkovýchodní, středomořské a kulturně promíchané. Takový starověký vlak, kde se v jednom kupé potkávala hebrejština, aramejština, řečtina, latina a občas i někdo, kdo si myslel, že konečně všechno pochopil.
Papežové z Afriky ano, spiknutí štětce ne tak rychle
Autor správně připomíná, že mezi ranými papeži byli muži afrického původu. Viktor I. je v Britannice uveden jako narozený v Africe a papežem byl přibližně v letech 189 až 198 nebo 199 (Encyclopaedia Britannica: St. Victor I). U Miltiada Britannica uvádí původ „Africa?“ a pontifikát v letech 311 až 314 (Encyclopaedia Britannica: Saint Miltiades). To jsou důležitá fakta a stojí za připomenutí.
Slabší je ale tvrzení, že jejich pozdější evropské zobrazování automaticky dokazuje úmyslné „vybělení“. Středověké a renesanční umění běžně zobrazovalo biblické i církevní postavy podle vlastní kultury. Evropané malovali Ježíše jako Evropana, Etiopané jako Etiopana, Asiaté jako Asiata. Kdyby se Poslední večeře malovala ve slezské hospodě, apoštolové by možná seděli u guláše a Petr by měl v ruce klíče od farní garáže. To není nutně spiknutí. To je způsob, jak náboženské umění vtahovalo posvátné příběhy do vlastního světa.
Podobně je třeba opatrně zacházet s Černými Madonami. Černá Madona z Čenstochové je významný mariánský obraz, kde jsou Maria i Ježíš zobrazeni s tmavou pletí (Encyclopaedia Britannica: The Black Madonna). Je to krásný a silný symbol. Ale symbol není historický rentgen. Z Černých Madon nelze jednoduše dokázat etnický vzhled Ježíše ani africký původ Bible. Kdyby jednou archeologové našli na Moravě obraz svatého Josefa v kroji s kloboukem a štamprlí slivovice, asi bychom z toho ještě nevyvozovali, že Nazaret ležel u Valašského Meziříčí.
Zvláštní je také autorova poznámka, že Augustin zavedl do církve pojetí, že záleží víc na tom, jak se co řekne a vypadá, než co to je. To je hodně silné tvrzení. Augustin byl skvělý rétor, kazatel a spisovatel, ale z jeho Vyznání nebo O Boží obci nelze udělat příručku církevního dojmového managementu. Forma u Augustina není náhražka obsahu. Je to služba obsahu. A to je rozdíl, který by měl pochopit každý, kdo si plete hluboký text s reklamním letákem.
Lactantius u dvora ano, tajný režisér Nikaje neprokázán
Autor dále zmiňuje Lactantia jako berberského poradce Konstantina a naznačuje jeho přímý vliv na formování křesťanství v Nikaji. Tady je třeba šlápnout na brzdu. Lactantius skutečně působil u Konstantinova dvora a podle Britannicy byl povolán jako učitel Konstantinova syna Crispa (Encyclopaedia Britannica: Lactantius). To potvrzuje i heslo o Crispovi, kde je uvedeno, že Crispus získal vzdělání od křesťanského spisovatele Lactantia (Encyclopaedia Britannica: Crispus).
To ale ještě nedokazuje, že Lactantius přímo formoval Konstantinovo rozhodování na nicejském koncilu. Možné vlivy nejsou totéž co doložené příčiny. Historie není seriál, kde musí mít každá důležitá událost tajného mentora v zákulisí.
Poznámka o kardinálu Robertu Sarahovi už patří spíše do komentáře o současné církevní politice než do argumentu o biblických kořenech. Tvrdit, že se papežem nestal kvůli staromilství italských a jiných kardinálů, je čistá spekulace. Konkláve není reality show a my nevidíme do hlav ani hlasovacích lístků kardinálů.
Autor má pravdu, když připomíná, že Evropa má vůči Africe těžké historické svědomí. Otroctví, koloniální násilí, rasové ponižování a odlidšťování Afričanů nejsou výmysl přecitlivělých historiků. To je temná kapitola dějin, kterou nelze odbýt mávnutím ruky ani pohodlnou větou, že tehdy byla jiná doba.
Jenže morální pravda o evropském rasismu automaticky nedokazuje historickou tezi o původu biblických představ. Špatné svědomí není archeologický nález a vina není filologický důkaz. Když Evropa kdysi dělala z Afričanů méněcenné bytosti, bylo to odporné. Když dnes někdo z oprávněné snahy tuto křivdu napravit udělá z Afriky téměř hlavní autorku Bible, je to opačné přehánění. Spravedlnost se nerodí tak, že starou karikaturu přemalujeme jinou barvou.
Když „někteří badatelé tvrdí“ nestačí
Jedna z nejslabších částí článku je tvrzení, že židovské rituály nebo pojmy pocházejí z afrických jazyků. Tady autor používá oblíbenou formulku „někteří badatelé tvrdí“, ale nedodává konkrétní filologické důkazy. Jenže jazykověda není skládání puzzle podle pocitu. Kdo chce tvrdit jazykový původ určitého slova, musí doložit vývoj hlásek, historické kontakty, chronologii a systematické paralely.
Hebrejština patří mezi semitské jazyky severozápadní skupiny a je blízce příbuzná například féničtině a moábštině (Encyclopaedia Britannica: Biblical Hebrew language). Hebrejská Bible je podle Britannicy sbírkou posvátných spisů židovského lidu, napsanou kromě několika aramejských pasáží hebrejsky (Encyclopaedia Britannica: Hebrew Bible). Pokud někdo tvrdí africký původ konkrétních hebrejských pojmů, nestačí dodat, že lidé ve starověku migrovali. To je pravda, ale příliš obecná. Lidé také jedli, spali a hádali se, což ještě nevysvětluje původ slov.
Autor správně připomíná, že starověký svět byl mnohem propojenější a pohyblivější, než si často představujeme. Lidé migrovali, obchodovali a mísili se. Jenže pak článek začne spojovat genetiku, vzhled a dnešní rasové kategorie způsobem, který je hodně problematický. Tvrzení, že v Uru byla řada lidí, kteří vypadali jako dnešní „černoši“, je příliš jednoduché. Moderní rasové kategorie nelze bez opatrnosti přenášet do starověku. Starověký Přední východ byl geneticky a kulturně rozmanitý, ale nebyl to dnešní politický slovník v jiných kulisách. Když do starověku cpeme současné rasové šuplíky, vznikne něco podobného, jako kdybychom Abrahámovi dávali občanku, pojišťovací kartu a doporučení na sociální sítě.
Podobně problematické je tvrzení, že rajská zahrada je současnými badateli spojována s Afrikou. Existují různé hypotézy, ale v biblickém textu se u Edenu mluví mimo jiné o Tigridu a Eufratu (Gn 2,10–14), což tradičně vede spíše k mezopotámským souvislostem. Gichon a země Kuš jsou komplikované, o tom není sporu, ale rozhodně nejde o jasný důkaz afrického původu Edenu. Tady autor zachází s možností jako s téměř hotovou věcí. Jenže mezi „mohlo by to tak být“ a „tak to bylo“ je v historii někdy propast, do které by se vešel i menší prorok s velbloudem.
Egypt je pro Starý zákon zásadní. Josef, Mojžíš, exodus, faraon, prorocké obrazy, útěk Svaté rodiny do Egypta, alexandrijská diaspora. To nelze popřít ani obejít. Jenže silné propojení s Egyptem ještě není totéž co africký původ celé biblické tradice. Biblický svět vznikal hlavně v prostoru starověkého Izraele, Judska, Kanaánu, Mezopotámie, Persie, Egypta a později helénistického Středomoří. Je to svět křižovatek, nikoli jedné dálnice z Afriky do Bible. Egypt je v něm důležitý, ale není jediný. Dějiny nejsou koláč, kde musí jeden kontinent sníst všechny rozinky.
Silné africké stopy nejsou totéž co africký rodný list Bible
Autor zmiňuje královnu ze Sáby, biblickou královnu Jihu, která navštívila Šalomouna a která je v etiopské tradici významně spojována s Etiopií. To je fascinující tradice a krásný motiv. Jenže z návštěvy královny ze Sáby u Šalomouna neplyne, že biblická Kniha přísloví pochází z Etiopie. To je literárně svůdná představa, ale historicky slabá. Asi jako kdyby někdo po návštěvě turistů v Praze tvrdil, že Karlův most je japonská památka, protože se u něj fotí hodně Japonců.
Autor správně upozorňuje na významné africké postavy v Bibli. Hagar byla Egypťanka a v Gn 16,13 nazývá Hospodina „El Roi“, tedy „Bůh, který mě vidí“. To je nádherné místo. Bůh se tam ukazuje jako ten, kdo vidí opuštěného člověka, ne jako nebeský úředník za přepážkou.
Šimon z Kyrény pocházel z Kyrény, tedy z oblasti dnešní Libye, a podle evangelií nesl Ježíšův kříž (Mt 27,32). Etiopský eunuch ve Skutcích apoštolů patří mezi výrazné rané příklady šíření evangelia mimo úzký židovský prostor (Sk 8,26–40). Mojžíšova kušitská žena v Nm 12,1 je také důležitá a zajímavá biblická stopa.
Jenže tyto příběhy dokazují přítomnost afrických osob v biblickém světě. Nedokazují, že Bible jako celek pochází z Afriky. To je rozdíl mezi stopou a rodným listem.
Na textu Šimona Maguse je nejsilnější to, co není nutné přehánět. Afrika opravdu nebyla v dějinách křesťanství poznámka pod čarou. Severní Afrika dala církvi velké myslitele. Egypt byl pro Bibli i rané křesťanství zásadní. Alexandrie patřila mezi intelektuální centra starověkého křesťanského světa. A dnešní růst křesťanství v Africe je jedním z největších náboženských jevů současnosti. Podle Pew Research Center žilo v roce 2020 v subsaharské Africe 30,7 procenta světových křesťanů, zatímco Evropa měla 22,3 procenta, a subsaharská Afrika tak Evropu předstihla jako oblast s největším počtem křesťanů (Pew Research Center: How the Global Religious Landscape Changed From 2010 to 2020).
Jenže právě proto nepotřebujeme přehánět. Pravda o Africe v dějinách víry je dost silná sama o sobě. Nepotřebuje historickou rtěnku ani ideologický pudr.
Křesťanství není evropský výrobek. Ale Bible není ani africký manifest. Je to knihovna víry vzniklá ve složitém světě starověkého Blízkého východu a Středomoří, kde se potkával Izrael, Juda, Egypt, Mezopotámie, Persie, Řecko a Řím. Afrika v tom světě měla své důležité místo. Ale důležité místo není totéž co výhradní autorství.
A možná právě tady je pointa. Dějiny víry nejsou bílé, černé, evropské ani africké. Jsou lidské. A Bůh si zjevně nevybíral podle barvy pleti, ale podle srdce, které bylo ochotné slyšet. Což je pro naši dobu možná mnohem nepohodlnější než všechny rasové debaty dohromady.
Protože člověk někdy získá dojem, že kdyby dnes Mojžíš sestoupil z hory Sinaj, první otázka by nebyla: „Co nám Bůh říká?“ ale: „Do jaké identity ho zařadíme?“ A v tom okamžiku bychom možná zjistili, že zlaté tele nezmizelo. Jen dostalo modernější design.
Použité prameny a zdroje:
Bible, ekumenický překlad: Gn 2,10–14, Gn 16,13, Nm 12,1, 1 Král 10,1–13, Mt 12,42, Mt 27,32, Sk 8,26–40.
