Článek
Je časné ráno. Normální lidé ještě spí, jen občas někdo zakleje nad budíkem. A pak se objeví on. Fit dikobraz. Zjeví se v parku, funí jako harmonika po zásahu kladivem a v legínách, které by se hodily spíš na balet než na čtyřicetiletého účetního. V ruce má shaker s tekutinou barvy deště, který stekl z popelářského auta. Tvrdí, že je to protein s příchutí čokolády. Ve skutečnosti to chutná jako čokoláda, která prošla žaludkem a vrátila se bojovat.
Na Instagramu se tváří, že běží maraton. Ve skutečnosti se snaží přežít cestu k altánku. Každý jeho krok je boj, každá fotografie důkaz. Neběhá proto, aby byl zdravý. Běhá proto, aby to bylo vidět.
Krabičkový asketa
V práci to není o moc lepší. Fit dikobraz sedí u stolu, před sebou krabičku, ve které se krčí vysušené kuřecí prso, rýže bez špetky soli a tři kolečka okurky. Tváří se, že právě hoduje na sváteční svíčkové. Přitom to vypadá, jako by dostal dietu předepsanou z patologie. Nabídnete mu rohlík a podívá se na vás, jako byste mu právě navrhli kolonoskopii bez umrtvení. A ještě vám odrecituje počet kalorií, které vás prý zabijí rychleji než cigarety a tchyně dohromady.
Je to mnich bez kláštera, jeho růžencem je aplikace na počítání kroků a jeho zpovědnicí váha v koupelně. A tak den za dnem konzumuje svou dietní mantru a tváří se, že jde o duchovní zážitek. Ve skutečnosti by dal půl života za obyčejný guláš s pěti.
V hospodě tragikomedie
Skutečná legrace přichází, když se Fit dikobraz dostane do hospody. Všichni kolem si dají pivo, on objedná vodu. Ano, vodu. V hospodě! A pak se dívá na smažák, jako by šlo o dokument o vyhynulých druzích. V jeho očích je každý, kdo si dá hranolky, už zapsaný v matrice mrtvých.
Tváří se, že disciplína mu dává smysl. Ale ve skutečnosti se potí už jen z toho, že sedí. Každý lok vody je malý trest, každé odmítnutí jídla triumf bez chuti. Jeho asketická tvář připomíná poustevníka, který místo modlitby odříkává: „Nepiju, nejím, neumřu.“ Ostatní mezitím objednávají druhou rundu a smějí se tak, že spalují víc kalorií než on za celý týden.
Rohlíkový démon
Každý tvor má svého nepřítele. U Fit dikobraza je to obyčejný rohlík. Nenápadný kus pečiva, který se v jeho očích mění v ďábelského pokušitele. Projde kolem pekárny a zrychlí krok, jako by šlo o zakázaný bar. Šeptá mantru o síle vůle, ale vůně čerstvého pečiva mu proráží disciplínu jako kulka máslem.
A pak přijde babička. To je jeho nejtěžší zkouška. Položí před něj talíř se svíčkovou a bezelstně řekne: „Dej si, ať nejsi nemocný.“ A je konec. V tu chvíli padají tabulky i aplikace. Fit dikobraz sní první porci, pak druhou, a nakonec se ocitá v dešti, běží kolem sídliště a šeptá: „Já už nikdy.“ Všichni víme, že lže. On to ví taky. Ale běží dál.
Nekonečný restart
Životní cyklus Fit dikobraza je kratší než adventní věnec. V září hrdina, v říjnu bojovník, v listopadu troska, v prosinci oběť cukroví. V lednu znovu povstane, koupí nové legíny a dá si nové předsevzetí, a tvrdí, že tentokrát to vyjde. Nikdy to nevyjde. Ale stejně začne znovu. A znovu. A znovu.
Je to perpetuum mobile lidské naivity. Symbol toho, že člověk je schopen nekonečně věřit v nemožné, dokud mu legíny neškrtí stehna a v kapse bliká aplikace.
Ostny máme všichni
Fit dikobraz je směšný i dojemný. Směšný, protože běží jako dikobraz, který si zapíchl vlastní ostny do zadku a teď prchá, aby to nikdo neviděl. Dojemný, protože věří, že tři kliky smažou tři pizzy. A tragikomický, protože se pokaždé zraní sám sebou. Jenže nejhorší je, že si tohle utrpení nenechává pro sebe. Musí o něm mluvit, sdílet ho, fotit a přednášet o kaloriích i lidem, kteří chtějí jen klidně dojíst řízek.
Fit dikobraz je zrcadlem nás všech, ale v té nejotravnější podobě. Vždycky začne, vždycky selže a vždycky tím otráví půlku hospody i kanceláře. A proto se smějeme. Protože jestli existuje skutečné kardio, pak je to výbuch smíchu, když nám tenhle dietní prorok vysvětluje, že voda je pivo budoucnosti.
