Čert může vyhrát bitvu. Nemusí mít poslední slovo

Není úplně obvyklé psát reakci na vlastní článek, ale někdy člověk po jeho zveřejnění zjistí, že v něm nechal jednu myšlenku nedořečenou. Přesně to se mi stalo po vydání textu Katolíky by nechtěl ani čert? Horší by bylo, kdyby nás chtěl, který byl sám reakcí na článek tvrdící, že katolíky by už dnes nechtěl ani čert. Vypadá to tedy, že tentokrát polemizuji sám se sebou, což má alespoň jednu výhodu: autor původního textu mi nemůže vyčítat, že jsem ho špatně pochopil.

Ve své první reakci jsem poznamenal, že kdyby čert o katolíky skutečně nestál, nebyla by to zpráva o jejich beznadějné zkaženosti, ale spíše překvapivě příznivé duchovní hodnocení. Měla to být jen krátká ironická poznámka. Některé věty se však odmítnou spokojit s jedním odstavcem a začnou si nárokovat článek vlastní.

Pod jednoduchým vtipem totiž leží vážnější otázka: Koho vlastně zlo chce? Z pohledu křesťanské víry není odpověď příliš povzbudivá. Zlo si nevybírá pouze zvlášť špatné, pokrytecké nebo zkažené lidi. Usiluje o každého, koho může získat, a právě proto nedává představa čerta, který nad některými lidmi znechuceně ohrne nos, příliš velký smysl.

Mám někdy pocit, že si lidé představují ďábla jako přísného kulturního recenzenta. Sedí někde v pekelném křesle, pročítá si lidské životopisy a občas utrousí: „Tohle je moc pokrytecké i na mě. Toho nechci.“ Jenže biblický pohled pracuje s docela jinou představou. Zlo není gurmán, který si pečlivě vybírá menu, ani estét, který odmítá nekvalitní kusy. Chce všechno, čeho se může zmocnit.

Když apoštol Petr varuje před zlým, nepředstavuje ho jako znuděného pozorovatele, ale jako někoho, kdo obchází a hledá, koho by pohltil (1 Pt 5,8). Proto je věta „nechtěl by je ani čert“ teologicky poněkud komická. Podle křesťanské víry totiž zlo neusiluje jen o katolíky. Chce ateisty, buddhisty, politiky, účetní, instalatéry, faráře, novináře i influencery, protože v tomto směru je až překvapivě demokratické. Kdyby peklo mělo personální oddělení, přijímalo by neustále a bez diskriminace.

Nejde tedy o to, že by katolíci byli tak zkažení, až by je peklo odmítlo jako vadné zboží. Taková představa je možná literárně šťavnatá, ale teologicky kulhá na obě nohy a ještě si k tomu zapomněla berle. Křesťanství neříká, že zlo si vybírá jen některé špatné lidi. Říká, že každý člověk je svobodný, zranitelný a schopný podlehnout.

Bylo by nepřesné tvrdit, že zlo nevyhrává, když člověk padne. Vyhrává. Každá lež, zrada, krutost nebo vědomé odmítnutí dobra je skutečným vítězstvím zla. Křesťanství lidské selhání nezlehčuje ani nepřemalovává zbožnější barvou. Tvrdí však, že jednotlivá prohraná bitva ještě nemusí rozhodnout celý zápas.

Evangelium je v tomto směru mnohem méně moralistické než někteří jeho hlasití vykladači. Petr zapřel Ježíše, Pavel pronásledoval křesťany a Augustin by se svým mládím nejspíš neprošel výběrovým řízením do komise pro čistotu veřejného života. Přesto právě takoví lidé patří k velkým postavám křesťanských dějin.

Rozdíl, který vidíme v příběhu Petra a Jidáše, nespočívá v tom, že jeden selhal a druhý ne. Selhali oba. Petrův příběh však pokračuje pláčem, setkáním a odpuštěním (Lk 22,61–62; Jan 21,15–19), zatímco Jidáše nám evangelium naposledy ukazuje ve chvíli, kdy už žádné pokračování nedokáže zahlédnout (Mt 27,3–5). O jeho konečném osudu nám nepřísluší rozhodovat. Jeho příběh však zůstává tragickým obrazem člověka, kterému vlastní vina zakryla možnost návratu.

O tom je třeba mluvit velmi tiše, protože nejde o jednoduchou náboženskou poučku, ale o propast lidského zoufalství. Každý, kdo někdy bojoval se závislostí, rozpadem vztahu, těžkým psychickým stavem nebo vlastním selháním, ví, jak nebezpečný může být pocit, že už nic nemá smysl.

U psychického onemocnění přitom nejde o nedostatek víry ani vůle. Člověk potřebuje blízkost, bezpečí a často také odbornou pomoc. Duchovní rada nemůže nahradit léčbu, stejně jako zbožná věta nespraví zlomenou nohu. V duchovním životě však existuje podobně zrádná chvíle, kdy člověk přestane doufat, že jeho příběh může po pádu ještě pokračovat jinak.

Zlo tedy může vyhrát bitvu ve chvíli, kdy člověk podlehne. Ještě většího vítězství však dosahuje tehdy, když ho přesvědčí, že už nemá cenu vstávat.

Tady se dostáváme k jádru věci. Křesťanská víra není klubem čistých rukou, ale společenstvím lidí, kteří si je znovu a znovu nechávají umýt. To není laciná útěcha pro ty, kteří si chtějí omluvit vlastní špínu. Je to evangelium pro ty, kteří už konečně přestali předstírat, že žádnou nemají.

Odpuštění přitom neznamená, že na odpovědnosti nezáleží. Milost není koberec, pod který lze zamést následky vlastního jednání. Člověk může být přijat a současně musí napravovat, co napravit lze, nést důsledky svých činů a přestat ubližovat. Křesťanská naděje neříká, že vina není skutečná. Říká, že nemusí být posledním slovem nad lidským životem.

Ježíš nepřišel založit spolek morálně naleštěných jedinců, kteří se budou každý týden kontrolovat, zda jim svatozář sedí rovně. Evangelia jsou plná lidí, kteří se spletli, báli, lhali, utekli, nechápali, selhali, a přesto nebyli odepsáni jako nepoužitelný materiál. Kdyby Bůh pracoval jen s dokonalými, biblické dějiny by skončily dřív, než by pořádně začaly.

Právě v tom je křesťanství tak nesnesitelné pro každou formu zla. Ne proto, že by křesťané byli lepší než ostatní. Stačí otevřít dějiny, noviny nebo občas i dveře sakristie a člověk rychle pochopí, že tak jednoduché to nebude. Křesťanství je pro zlo nesnesitelné proto, že tvrdí, že žádný člověk nemusí být definitivně totožný se svým nejhorším okamžikem.

Samozřejmě je třeba být přesný. To, že člověk prožívá pokušení nebo vnitřní zápas, neznamená automaticky, že je duchovně veliký. Někdy to znamená prostě jen to, že je unavený, zraněný, vystavený tlaku nebo sevřený návykem. Intenzita zápasu není měřítkem svatosti. Kdyby byla, museli bychom ve zpovědnicích měřit duchovní tlak, a to by nerozdýchala ani liturgická komise.

Stejně tak absence zápasu není sama o sobě důkazem svatosti. Může znamenat pokoj, dozrání nebo uzdravení. Může ale také znamenat, že jsme se smířili s něčím, co nás dříve právem trápilo. Člověk někdy nemá klid proto, že vyhrál, ale proto, že přestal poslouchat vlastní svědomí.

To je rozdíl, který se nedá rozpoznat zvenčí rychlým komentářem pod článkem. Někdy ho jen obtížně rozpoznává i člověk sám. Apoštol Pavel mluví o vnitřním rozporu člověka, který ví, co je dobré, a přesto zjišťuje, jak snadno mu dobro mizí pod rukama (Řím 7,19). To není výmluva, ale realistický popis lidského nitra. Křesťanství nepopírá, že člověk je schopen zla. Jen odmítá, že by zlo muselo mít poslední slovo.

Výrok „katolíky by nechtěl ani čert“, na který jsem reagoval v předchozím článku, měl být urážlivým soudem nad katolíky. Při jeho rozebírání se však ukázalo, že se v křesťanské logice obrací sám proti sobě. Zlo si totiž nevybírá mezi věřícími a nevěřícími, mezi slušnými a problémovými ani mezi těmi, kteří mají doma Bibli, a těmi, kteří pod ní pouze rovnají viklající se stůl. Každý člověk je svobodný, zranitelný a schopný sejít z cesty.

Rozhodující proto není, kdo nikdy nepadl. Takový člověk by byl velmi zajímavý, ale patrně by se nevešel do běžné evidence obyvatel. Svatost se možná neměří počtem vyhraných bitev, ale tím, zda člověk po porážce stále dovoluje Bohu, aby ho zvedl.

Čert tedy může vyhrát bitvu. Může člověka svést, získat jeho souhlas a přispět ke skutečnému zlu. Křesťanství však tvrdí, že ani skutečná vina nemusí být konečným rozsudkem a ani skutečný pád nemusí určit poslední podobu lidského života.

Zlo si nemůže samo přivlastnit poslední slovo nad člověkem. Dokud člověk žije, zůstává před ním možnost lítosti, obrácení, nápravy a přijetí milosti. Nejde o popření svobody ani odpovědnosti, ale o odmítnutí představy, že naše nejhorší rozhodnutí musí být zároveň naším konečným jménem.

Čert umí člověku jeho minulost připomínat velmi přesvědčivě. Křesťanství mu však odmítá svěřit pero, kterým se píše další stránka.

Bible: Mt 27,3–5; Lk 22,61–62; Jan 21,15–19; Řím 7,19; 1 Pt 5,8

Katechismus katolické církve: čl. 385–421, 1033–1037, 1422–1498, 1846–1876, 2282–2283

Aurelius Augustinus: Vyznání. Kalich, 1990.

Svatý Tomáš Akvinský: Summa teologická, I, otázky 48–49, 63–64, 114.