Katolíky by nechtěl ani čert? Horší by bylo, kdyby nás chtěl

Katolická církev má za sebou tolik skutečných selhání, že jejím kritikům opravdu není třeba nic přikrášlovat. Sexuální násilí, zneužívání autority, přehlížení varovných signálů i necitlivost vůči obětem jsou dost závažné samy o sobě. Tam, kde byl člověk ponížen nebo zraněn, nepomůže kadidlo, zbožný slovník ani obratně sepsané prohlášení. Církev, která káže pokání, ale sama se mu vyhýbá, nepůsobí vznešeně ani tajemně, nýbrž nedůvěryhodně.

Právě proto je škoda, když se oprávněná kritika promění v karikaturu, podle níž je každý kněz obchodník, každý kostel realitní kancelář a každý katolík malý satánek čekající na svou příležitost. Takový obraz se možná dobře čte a ještě lépe sdílí, skutečnost však redukuje na několik křiklavých rysů. Nejde už o kritiku, ale o předem nakreslenou karikaturu, která předstírá, že několika tahy zachytila celek.

Samotný titulek o katolících, které by nechtěl ani čert, je ostatně z teologického hlediska poněkud nešťastně zvolenou urážkou. V křesťanské obraznosti totiž čert nebývá vybíravým estétou, který nad věřícími ohrne nos a pošle je zpět do kostela. Naopak se tradičně snaží získat každého, koho může. Kdyby tedy o katolíky opravdu nestál, nebyla by to zpráva o jejich beznadějné zkaženosti, ale spíše nečekaně příznivé duchovní hodnocení. Horší by bylo, kdyby se o ně ucházel s nadšením a církev mu k tomu ještě nabízela věrnostní program.

Čím vyšší hodnoty člověk nebo instituce hlásá, tím přísněji má být posuzováno jejich vlastní jednání. Katolická církev proto nemá nárok na mírnější zacházení jen proto, že má ve znaku kříž a ve svém názvu slovo svatá. Spíše naopak. Kdo mluví o pravdě, svědomí a ochraně slabých, musí počítat s tím, že se lidé budou ptát, zda podle těchto slov také jedná.

Jestliže se v církevním prostředí objeví podezření na násilí nebo zneužití moci, nestačí odkázat na příslušné orgány a doufat, že se pozornost veřejnosti brzy přesune jinam. O trestní vině samozřejmě rozhoduje pouze soud, nikoli novinové titulky nebo internetové diskuse. Policie má věc řádně prověřit a vyšetřit, státní zastupitelství pak rozhodnout o dalším postupu, včetně případného podání obžaloby. Právní zdrženlivost však nesmí znamenat lidskou hluchotu. Člověk, který tvrdí, že mu bylo ublíženo, má právo být vyslechnut a brán vážně, i když o vině dosud nebylo rozhodnuto. Presumpce neviny chrání obviněného před předčasným odsouzením, nemůže však sloužit jako náhubek pro oznamovatele ani jako omluvenka pro instituci, aby nemusela přezkoumat vlastní jednání.

Od církevních představitelů lze právem očekávat rychlou a citlivou reakci, spolupráci s vyšetřovateli a ochotu prověřit také vlastní postupy. Když dům hoří, není vhodná chvíle svolávat komisi, která bude zkoumat symbolický význam plamenů. Nejdříve je třeba dostat lidi ven, potom zjistit, proč nefungoval požární alarm, a nakonec se ptát, zda jej někdo nevypnul ze strachu před ostudou. Církevní selhání totiž nemusí spočívat pouze v činu jednotlivce. Stejně závažné může být, když instituce o problému ví, ale začne se více obávat skandálu než utrpení konkrétního člověka.

To všechno je třeba pojmenovat bez vytáček. Stejně poctivě je však nutné dodat, že z provinění jednoho duchovního nelze odvodit charakter všech kněží ani všech věřících. Když se prokáže korupce na radnici, nepředpokládáme automaticky, že každá matrikářka pere peníze v kopírce. Když lékař ublíží pacientovi, nevyvozujeme z toho, že nemocnice ztratily smysl. U církve se však podobné zobecnění někdy vydává za projev odvahy, ačkoli jde pouze o starou kolektivní vinu převlečenou do modernějších šatů.

Je v tom navíc nepříjemný paradox. Člověk, který církvi právem vytýká, že přehlížela konkrétní oběti, může sám přestat vidět konkrétní lidi. Začne vnímat už jen kolárky, biskupské paláce, restituce, skandály a svou vlastní morální převahu. Oběť pak pro něj přestává být člověkem, kterému je třeba naslouchat, a mění se v argumentační střelivo ve válce, o jejímž výsledku bylo rozhodnuto dávno před prvním svědectvím.

Nekritický zastánce věří církvi všechno, zatímco nekritický odpůrce jí nevěří nic. První předpokládá, že kněz má pravdu už proto, že nosí kolárek, druhý je přesvědčen, že právě kolárek je důkazem jeho lži. Ani jeden nemusí zkoumat fakta, protože oba mají jasno předem. Když církev mlčí, je to důkaz viny. Když promluví, jde pouze o krizovou komunikaci. Když se omluví, zachraňuje si pověst. Když začne spolupracovat s odborníky stojícími mimo její struktury, je to prý jen rafinovanější způsob, jak všechno zamést pod koberec.

Takový způsob uvažování se nedá vyvrátit, protože každou možnou odpověď promění v další potvrzení původního podezření. Církev nesmí každé obvinění vydávat za útok na víru, kritik však také nemůže předem označit každý pokus o nápravu za podvod. Skutečnou hodnotu omluv, preventivních opatření a nových postupů nakonec neukáže počet tiskových konferencí, ale praxe. Rozhodující bude, zda bylo obětem nasloucháno, zda někdo přijal odpovědnost a zda se opravdu změnily podmínky, které selhání umožnily.

Stejně podivně působí tvrzení, že církevní pomoc vlastně není pomocí, protože sociální nebo zdravotní služby dostávají peníze z veřejných rozpočtů. Podle stejné logiky by lékař placený zdravotní pojišťovnou neléčil a hasič pobírající výplatu nezachraňoval hořící dům. Dobro neztrácí hodnotu ve chvíli, kdy má rozpočet, zaměstnance a účetní oddělení. Ztrácí ji tehdy, když se rozpočet stane důležitější než člověk, kterému měl sloužit.

Sociální, zdravotní a humanitární služby něco stojí. Potřebují zaměstnance, budovy, energie, automobily, zdravotnické pomůcky i odborné vedení. Stát, kraje nebo obce těmto organizacím neposílají peníze za kříž ve znaku, ale přispívají na konkrétní činnost, kterou společnost potřebuje. To samozřejmě neznamená, že charitní organizace stojí mimo kritiku. Mohou špatně hospodařit, administrativně bobtnat, chybovat při práci s klienty nebo zapomenout, že za každou tabulkou je člověk. Přijetí veřejných peněz však samo o sobě neruší hodnotu vykonané práce, stejně jako výplatní páska neruší lidskost zdravotní sestry.

Vedle profesionálních služeb navíc existuje množství lidí, jejichž práce se na titulní stránky téměř nikdy nedostane. Navštěvují nemocné, doprovázejí pozůstalé, vozí seniory k lékaři, organizují sbírky, pracují s lidmi bez domova nebo zvednou telefon někomu, kdo už neví, komu jinému zavolat. Nedělají to všichni a ne vždy to dělají dobře, jejich existenci však nelze vymazat jen proto, že se nehodí do obrazu církve jako dobře organizovaného spolku pokrytců. Lidská slušnost má proti skandálu zásadní mediální nevýhodu, protože nekřičí, nešokuje a málokdy se vejde do titulku, který má během několika vteřin vyvolat spravedlivé rozhořčení.

Podobně zkratkovité je tvrzení, že církev pronajímající nemovitosti se automaticky proměnila v developera a přestala mít něco společného s evangeliem. Kostely, školy, fary, sociální zařízení i obytné domy vyžadují údržbu. Zaměstnanci potřebují výplaty, střechy se neopravují modlitbou a faktury nelze uhradit požehnáním. Evangelium nepožaduje ekonomickou negramotnost, ale něco podstatně náročnějšího: aby peníze zůstaly prostředkem a nestaly se pánem.

Pronajímat byt tedy není samo o sobě zradou Krista. Zradou by bylo zacházet s nájemníkem jako s položkou v tabulce, kterou lze vyždímat a později odložit. Církevní pronajímatel nemusí být automaticky nejlevnější, měl by však být férový, předvídatelný a citlivý k situaci lidí. Jestliže takový není, zaslouží si stejnou kritiku jako kterýkoli jiný vlastník. Problém nevzniká tím, že církev hospodaří, ale ve chvíli, kdy začne hospodařit s lidmi stejným způsobem jako s budovami.

Po majetkovém vyrovnání se od církví navíc očekává, že budou postupně méně závislé na státním financování. Vyčítat jim současně závislost na státu i snahu získávat vlastní příjmy připomíná kritiku člověka, který je nejprve líný, protože nevydělává, a vzápětí podezřelý, protože vydělávat začal. Majetek samozřejmě může církev zotročit, stejně tak však může sloužit školství, sociální péči, kultuře, opravám památek i běžnému provozu. O jeho mravní hodnotě nerozhoduje samotný zápis v katastru, ale způsob, jakým je spravován a komu jeho výnos skutečně slouží.

Také historické soudy by měly být přesnější než internetový vtip. Druhý vatikánský koncil latinu nezrušil. Jeho konstituce o liturgii výslovně stanovila, že latinský jazyk má být v latinských obřadech zachován, a současně otevřela širší prostor národním jazykům. Koncil rovněž zahájil liturgickou reformu, jejíž konkrétní podoba se rozvíjela v následujících letech.

O výsledcích této reformy lze vést vážnou diskusi a kritizovat liturgickou banalitu, ztrátu smyslu pro posvátno i některé nešťastné experimenty. Není však poctivé tvrdit, že koncil latinskou mši jednoduše zrušil, protože takové tvrzení odporuje textu samotného koncilního dokumentu. Přesnost bývá méně působivá než dobrý vtip, bez ní se však kritika snadno mění v sebevědomé šíření omylů.

Podobně laciné je tvrzení, že dnešní člověk už faráře nepotřebuje, protože na své otázky má umělou inteligenci. Ta dokáže během několika vteřin shrnout filozofické názory, vysvětlit biblický text, napsat modlitbu nebo navrhnout soustrastnou zprávu. Nedokáže však přijít na pohřeb, sedět u nemocničního lůžka ani mlčet vedle rodičů, kteří přišli o dítě. Dokáže napodobit slova soucitu, nemůže však nést tíhu skutečné lidské přítomnosti ani zůstat s člověkem ve chvíli, kdy žádná slova nepomáhají.

Duchovní péče proto není výrobek, jehož hodnotu lze měřit pouze tím, kolik lidí si jej objedná a kolik jsou za něj ochotni zaplatit. Kdyby kněz účtoval hodinovou sazbu za rozhovor s umírajícím, právem bychom se pohoršovali. Když za takový rozhovor nic neúčtuje, nelze z toho vyvozovat, že jeho přítomnost nemá cenu. Ne všechno, co je hodnotné, má také ceník, a některé věci jsou cenné právě proto, že se v rozhodující chvíli neprodávají.

Ani na otázku, proč trpí dobří lidé, neexistuje jednoduchá odpověď, kterou by bylo možné dítěti nebo dospělému předat v několika uklidňujících větách. Nedali ji proroci, filozofové ani největší teologové. Ani odmítnutí Boha však otázku utrpení neřeší. Bolest, nespravedlnost a smrt zůstávají, mění se pouze způsob, jakým o nich mluvíme.

Ježíšův výkřik na kříži, v němž se ptá, proč jej Bůh opustil, proto není důkazem, že Boha marně hledal a nakonec se s ním rozešel. Jde o začátek žalmu 22, který vychází ze zkušenosti opuštěnosti, ale směřuje k důvěře. Je to modlitba Ježíše, který ve své lidské zkušenosti prožívá krajní bolest, a přesto se obrací k Otci. Nevolá do prázdna, že žádný Bůh není, ale říká „můj Bože“ právě ve chvíli, kdy necítí žádnou útěchu.

Víra není trvalý pocit, že všechno dobře dopadne. Někdy je posledním vláknem vztahu, kterého se člověk drží ve chvíli, kdy dobře nedopadlo téměř nic. Taková víra utrpení nevysvětluje ani neospravedlňuje. Připomíná však, že člověk v bolesti často nepotřebuje někoho, kdo mu jeho neštěstí objasní, ale někoho, kdo ho neopustí.

Církev proto nepotřebuje ochranu před pravdou. Potřebuje, aby jí pravda vzala pohodlné iluze, donutila ji naslouchat obětem a připomněla jejím představitelům, že dobrá pověst instituce nemůže mít větší cenu než lidská důstojnost. Shnilou větev je nutné odříznout, nikoli přetřít zlatou barvou, zahalit kadidlem a prohlásit za součást tradice. Z jedné shnilé větve však nelze poctivě popsat celý les.

Pravda je náročnější než výsměch, protože vyžaduje fakta, rozlišování, smysl pro míru i ochotu opravit vlastní omyl. Karikatuře stačí sutana, přimalované rohy a publikum, které už předem ví, komu chce pískat. Čert by možná do kostela opravdu nepáchl, ale nikoli proto, že by tam bylo příliš mnoho katolíků. Zlo se totiž nejlépe zabydluje všude tam, kde člověku přestane záležet na pravdě, z bolesti druhých si vyrobí argument a kolektivní vinu začne vydávat za spravedlnost.

Bible: Žl 22, Mk 15,34

Seznam Zprávy: Případ duchovního z arcibiskupství: Dva roky mě znásilňoval, říká podřízená

Seznam Zprávy: Proč se lidem dějí špatné věci? Šestiletý chlapec zpovídal papeže

Česká biskupská konference: Česká biskupská konference a spolek Někdo Ti uvěří podepsaly memorandum o spolupráci

Ministerstvo kultury České republiky: Financování církví a náboženských společností

Druhý vatikánský koncil: Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium