Článek
Představte si, že vám někdo celý život vypráví stejný příběh. Holčička jde lesem, vlk ji oklame, babička má velmi špatný den, ale nakonec se objeví myslivec, který celou situaci vyřeší s rozhodností člověka, jenž přišel pozdě, ale alespoň si vzal nůžky. Potom jednou otevřete starší literární verzi a zjistíte, že posledních pět minut příběhu vůbec neexistuje. Žádné kroky za dveřmi. Žádný dospělý opravář děje. Žádné rozstřižené břicho. Jen vlk, dítě a konec, po kterém se v pokoji rozhostí ticho.
Přesně tak působí Červená karkulka u Charlese Perraulta. Není to milá pohádka o tom, že se člověk nemá zdržovat v lese a že myslivci mají být pro jistotu rozmístěni po krajině jako bezpečnostní služba. Je to krátké, ostré a nepříjemně přesné varování. Perraultova Karkulka není dětská pohádka v dnešním smyslu. Je to příběh s moralitou, která se dívá přímo na mladé dívky a říká jim, že ne každý vlk vypadá jako vlk.
Ve stručnosti: dívka, které se kvůli červenému čepečku říká Červená karkulka, dostane od matky za úkol donést nemocné babičce koláč a máslo. Cestou potká vlka, jenž se jí nezačne hned sápat po košíku ani po krku, protože poblíž pracují dřevorubci. Místo síly zvolí něco účinnějšího. Začne se mile vyptávat. Karkulka mu prozradí, kam jde, kde babička bydlí i jak se tam dostat. Vlk běží kratší cestou, dorazí první, zaklepe na dveře, babičku sežere, schová se pod přikrývku a čeká.
Karkulka dorazí k babiččině domu. Perraultův text neříká, že by si vlk oblékl babiččiny šaty a čepec, jak to později výslovně popisují Grimmové. Leží v posteli, ukrytý pod přikrývkou, a vyzve dívku, aby si lehla k němu. Karkulka se svlékne a vleze do postele. Následuje slavný rozhovor o velkých pažích, nohách, uších, očích a zubech. Potom vlk Karkulku sežere. Žádný myslivec. Žádná záchrana. Žádná druhá šance. Jen pohádka, která zavře dveře a nechá čtenáře stát venku.
Vlk nemusel vrčet. Stačilo, že se ptal
Na Perraultově verzi je nejznepokojivější, že vlk nevyhraje jen proto, že je rychlejší, větší nebo zubatější. Vyhraje především proto, že umí vést rozhovor. Nezačne výhrůžkou, nezačne útokem, nezačne temným monologem z lesa. Začne otázkou. A dobrá otázka, položená ve správnou chvíli, dokáže být nebezpečnější než vyceněné zuby.
Karkulka není poražena jen v okamžiku, kdy ji vlk sežere. Rozhodující okamžik však přichází mnohem dřív, v naprosto obyčejné chvíli, kdy dívka bez podezření odpovídá někomu, kdo nemá vědět, kam jde. Perrault tím vytvořil mnohem nepříjemnější obraz zla, než jaký nabízí obyčejná lesní příšera. Vlk tu není jen zvíře. Je to někdo, kdo dokáže vstoupit do příběhu jako náhodné setkání, promluvit jako slušný kolemjdoucí a získat informace dřív, než si člověk uvědomí, že je vlastně odevzdal.
Postel, přikrývka a podtext, který nejde uhladit
Právě scéna u babičky ukazuje, proč Perraultova Karkulka není jen nevinná historka o neposlušné holčičce. Vlk leží v posteli a dívku k sobě pozve. Následuje dialog, který známe všichni, ale v téhle starší podobě zní mnohem méně roztomile. Velké paže, nohy, uši, oči a nakonec zuby nejsou jen komická stupňovačka zakončená oznámením, že ji vlk může lépe sežrat. Je to pomalé přibližování k nebezpečí, které se tváří jako blízkost.
Perrault to na konci ani nenechává jen na čtenářově intuici. Připojuje ponaučení, v němž varuje děti, zvlášť mladé a dobře vychované dívky, aby nemluvily s cizími lidmi, protože se mohou stát „večeří vlka“. A hned dodává, že vlci nejsou jen chlupaté šelmy z lesa. Existují i vlci okouzlující, tiší, zdvořilí, nenápadní a milí, kteří mladé ženy pronásledují doma i na ulici. Právě ti jsou podle Perraulta nejnebezpečnější. Jinými slovy, červený čepeček byl možná roztomilý, ale pointa celé pohádky měla ostré zuby.
Z dnešního pohledu je na tom samozřejmě nepříjemné i něco dalšího. Perraultova moralita snadno mění cizí násilí v lekci o dívčí neopatrnosti. Za vlka sice může vlk, ale poučení dostává především Karkulka. Právě proto je dobré číst ten příběh opatrně. Ne jako návod k obviňování oběti, ale jako svědectví o době, která varovala hlavně ty zranitelné, protože svět nehodlal být spravedlivý jen proto, že by měl.
Grimmové přivedli myslivce a posunuli smysl příběhu
Když později pohádku převyprávěli bratři Grimmové, příběh dostal jiný dech. Vlk sice babičku i Karkulku spolkne, ale kolem domu projde myslivec, všimne si podivného chrápání, rozstřihne vlkovi břicho nůžkami a obě postavy zachrání. Tohle je verze, kterou si většina z nás pamatuje. Je napínavá, trochu drastická, ale nakonec útěšná. Dítě udělalo chybu, vlk byl zlý, ale záchrana přišla.
Tím se však změnil tón celé pohádky. Perrault říká: někdy nikdo nepřijde. Grimmové říkají: chyba nemusí být poslední věta příběhu. Perraultova verze je tvrdé varování před nebezpečím, které může skončit tragicky. Grimmovská verze přidává naději, že zlo může být potrestáno a člověk může být zachráněn i ve chvíli, kdy už je zdánlivě pozdě. Jedna končí varováním. Druhá k varování přidává záchranu a možnost poučit se.
A někde to bylo ještě horší
Červená karkulka totiž nežila jen ve dvou verzích, perraultovské bez záchrany a grimmovské s myslivcem. Tenhle příběh putoval Evropou jako červený čepeček ve větru a cestou na sebe nabaloval dost podivné věci. V jedné francouzské lidové verzi dívka dorazí k babičce a netuší, že jí „babička“ nabízí maso a krev skutečné babičky. Ano, čtete správně. V jiné italsko-rakouské verzi není vlk, ale obr, který po babičce zanechá tak naturalistické stopy, že by se červený čepeček hodil spíš kriminalistům než dětem na hlavu. V některých irských verzích vlk opět vyhraje, jinde Karkulku zachrání otec nebo dřevorubec, a v pozdější pohádce o Zlaté Karkulce se celý příběh obrátí naruby: kouzelná čepice dívku ochrání a vlk nakonec dopadne tak špatně, že by si raději vybral vegetariánství.
Právě tyhle další podoby ukazují, že Červená karkulka nebyla nikdy jen roztomilý výlet s košíkem. Byl to příběh, kterým si lidé po generace zkoušeli pojmenovat strach z cesty, lesa, cizinců, predátorů, hladu, sexuality i obyčejné dětské naivity. Někdy z toho vznikla mravoučná lekce, někdy krvavá lidová historka a někdy skoro černá groteska. Vlk měnil srst, jméno i způsob útoku, ale jedna věc zůstávala: někdo slabší jde světem a potká někoho, kdo přesně ví, jak zneužít jeho důvěru.
Proč ten vlk pořád chodí lesem?
Možná proto, že les v tom příběhu nikdy nebyl jen les. Je to prostor, kde člověk potká někoho neznámého a ještě neví, jestli před sebou má neškodného kolemjdoucího, nebo někoho, kdo si právě skládá plán. A vlk v Perraultově verzi není děsivý tím, že má ostré zuby. Děsivý je tím, že se k nim dostane zdvořilou cestou.
Právě proto stojí za to znát Karkulku bez myslivce. Není to hezčí verze. Není to laskavější verze. Ale je to verze, která nezakrývá jednu nepohodlnou pravdu: ne každý příběh má na konci někoho s nůžkami, kdo všechno napraví. Někdy je jedinou záchranou slyšet varování dřív, než se dveře zavřou. A nejnebezpečnější vlk nebývá ten, který vrčí v lese. Bývá to ten, který se zeptá tak mile, že mu sami ukážeme cestu k babiččiným dveřím.
Z čeho text vychází:
Charles Perrault: Little Red Riding Hood (anglický překlad Andrewa Langa z roku 1891 podle Perraultovy verze z roku 1697, D. L. Ashliman, University of Pittsburgh)
Charles Perrault: Le Petit Chaperon rouge (1697, francouzský text online, Wikisource)
Jacob a Wilhelm Grimm: Little Red Cap (anglický překlad Grimmovy verze z roku 1812, D. L. Ashliman, University of Pittsburgh)
Encyclopaedia Britannica: Little Red Riding Hood
