Článek
Dnes je Den dětí. Den těch, kteří ještě umějí běžet jen proto, že mají nohy, smát se tak nahlas, až dospělí nervózně zkontrolují okolí, zda radost už náhodou nepřekročila hygienický limit, a ptát se tak přesně, že by se za to nemusel stydět ani vyšetřovatel s dvaceti lety praxe. Dítě totiž nežije opatrně, ale rovnou. Když má radost, skáče. Když má hlad, ví o tom celý dům, sousedé i pes, který se preventivně stáhne pod stůl. Když má otázku, položí ji zásadně ve chvíli, kdy má dospělý plnou pusu, mokré ruce, zvonící telefon a poslední zbytky důstojnosti se mu rozpadají jako papírový ubrousek v pračce.
Dospělý člověk si ráno udělá plán, zatímco dítě si ráno udělá vesmír. Dospělý ví, že ponožky patří na nohy, pasta na zuby a jogurt do misky. Dítě ovšem velmi rychle zjistí, že ponožka může být loutka, pasta stavební hmota a jogurt při troše odvahy slušná kosmetická maska pro plyšového medvěda, případně pro mladšího sourozence, pokud zrovna neutekl dostatečně rychle. Dospělý pak stojí uprostřed koupelny, drží mokrý ručník, hledá druhou ponožku v místě, kde by se podle všech fyzikálních zákonů neměla nacházet, a má výraz člověka, který právě pochopil, že klid je nádherná myšlenka, ale v rodinném provozu často pouze literární žánr.
Malí učitelé velkého žasnutí
Na dětech je krásné, že ještě nevědí, co všechno nejde. Proto staví hrady z polštářů, chtějí být astronautem, popelářem, princeznou, hasičem, tygrem a člověkem, který řídí bagr, nejlépe všechno v jednom životopise kresleném pastelkou. V jejich světě se životní dráhy nevylučují. Chirurg může po operaci odvézt hlínu, královna vařit špagety plyšovému krokodýlovi a dinosaurus chodit do školky, pokud se vejde do šatny a nebude kousat paní učitelku. Dospělý tomu říká chaos, dítě tomu říká kariérní růst.
Děti se umějí radovat z věcí, které jsme my už dávno zařadili do kategorie nepodstatné. Z bubliny, kamínku, louže, berušky i krabice, ve které přišel dárek, zatímco samotný dárek leží vedle a tiše prožívá existenční krizi. Každý rodič ví, že nejlepší hračka v domácnosti bývá často krabice od nejdražší hračky. Výrobci by si z toho měli vzít ponaučení a prodávat rovnou prázdné krabice s návodem: „Předejte dítěti. Ustupte do bezpečné vzdálenosti. Nechte tvořit. Smiřte se s tím, že víko bude helma, dno garáž a zbytek vesmírná loď. Záruka na původní tvar, původní účel ani důstojnost obývacího pokoje se neposkytuje.“
Den dětí ale není jen svátek dětí. Je to také tichá výzva pro nás dospělé, abychom si přiznali, že jsme cestou možná trochu ztuhli. Naučili jsme se všechno pojmenovat, zařídit, naplánovat, pojistit, zdůvodnit a vyhodnotit, jen jsme občas zapomněli žasnout. Dítě nepotřebuje kurz vědomého prožívání přítomnosti, protože když vidí mravence, opravdu vidí mravence. Neřeší hypotéku, pracovní e-mail, cenu másla ani to, co si o něm pomyslí ostatní mravenci, prostě se dívá. Dospělý by byl při pohledu na mravence schopen přemýšlet, zda nezapomněl koupit prací prášek, odpovědět na zprávu, objednat auto do servisu a jestli ten mravenec náhodou nenaznačuje problém s izolací domu. Dítě nás neunavuje jen proto, že má mnoho energie, ale také proto, že nám připomíná, kolik energie jsme kdysi měli my.
Když pravda přijde bez obalu
Samozřejmě, děti nejsou andílci z reklamního katalogu. Někdy jsou to malí teologové chaosu, kteří během pěti minut položí otázky o Bohu, smrti, dinosaurech, porodu, výplatě a tom, proč tatínek chrápe jako rozbitý traktor. Umějí být hlučné, tvrdohlavé, ulepené a nebezpečně upřímné. Když se dospělý ráno tváří jako elegantní profesionál, dítě mu klidně před lidmi oznámí, že má flek na kalhotách, divné vlasy nebo že doma říkal úplně něco jiného.
Děti nelžou společensky. Pravdu podávají bez obalu, bez tiskového oddělení a často přesně ve chvíli, kdy by člověk nejraději zmizel do sklepa mezi kompoty. Dítě je schopno říct v čekárně u lékaře hlasem obecního rozhlasu: „Maminko, proč má ten pán tak zvláštní nos?“ Maminka v tu chvíli prožije velmi intenzivní duchovní zkušenost, protože se během jediné vteřiny naučí modlit, potit, usmívat, omlouvat a předstírat, že právě neslyšela vlastní dítě. Dítě se zeptá prodavačky, proč je tak pomalá, babičce oznámí, že má ruce jako mapa, návštěvě sdělí, že „maminka říkala, že dneska nemá náladu na lidi“, a otec v neděli po obědě pochopí, že největší bezpečnostní riziko v domácnosti není internet, ale čtyřleté dítě s dobrou pamětí a nulovým smyslem pro diplomatické vztahy.
A přesto je v téhle dětské upřímnosti cosi očistného. Dospělí se naučili balit pravdu do tolika vrstev, že někdy připomíná vánoční dárek od člověka, který miluje izolepu. Dítě ji položí na stůl syrovou, ulepenou, někdy nezdvořilou, ale často překvapivě přesnou. Nechce ranit, jen ještě neabsolvovalo náročný kurz společenského mlžení, v němž se učíme říkat „to je zajímavé“ ve chvíli, kdy myslíme: „Prosím, ať už je konec.“
Domov jako místo návratu
Právě proto je máme tak rádi. Ne proto, že jsou dokonalé, ale proto, že jsou živé. Připomínají nám, že člověk není projekt, který se má bezchybně odprezentovat, ale dar, který se má přijmout, obejmout a někdy také umýt od čokolády, jogurtu, hlíny nebo podezřelé směsi, jejíž původ raději nikdo nechce zkoumat.
Připomínají nám, že láska se neměří počtem splněných úkolů, ale tím, zda existuje místo, kam se dá přijít s rozbitým kolenem, rozbitou hračkou i rozbitým srdcem. Domov totiž není místo, kde je vždy uklizeno, ale místo, kde někdo zakopne o kostku stavebnice, zasyčí bolestí jako raněný drak, pronese větu, kterou by v kostele raději nezopakoval, a přesto večer tomu malému staviteli přečte pohádku.
Domov je místo, kde se děti učí, že svět není vždycky měkký, ale že existují ruce, které je zvednou. Že lidé občas křičí, nestíhají a pletou si termíny, ale také se umějí omluvit. Že láska není dokonale uklizený obývák, nýbrž někdo, kdo vás přikryje dekou, i když jste mu před hodinou vysypali mouku do bot.
A možná právě to je na dětech nejdojemnější. Že nám věří, často víc, než si zasloužíme. Věří, že odpovíme, že přijdeme, že foukneme na bolístku, že budeme vědět, kde je ztracený plyšák, proč prší, kam odchází slunce a jestli se dá ochočit drak. A my, dospělí, kteří často nevíme ani to, kam jsme položili klíče, se kvůli nim znovu a znovu snažíme být aspoň trochu stateční.
Přání pro malé objevitele
Milé děti, dnes je váš den. Přeji vám hodně smíchu, takového, který nejde přepnout do tichého režimu. Přeji vám louže, do kterých se smí aspoň občas šlápnout, krabice, ze kterých vzniknou hrady, kamarády, s nimiž se dá sdílet sušenka, bunkr i naprosto nepraktický, ale geniální plán. Přeji vám dospělé, kteří vás nebudou jen vychovávat, napomínat a kontrolovat, zda máte obě ponožky, ale kteří se od vás dokážou také něco naučit.
Ať ve vás nikdo zbytečně neuhasí radost, zvědavost a ten krásný vnitřní motor, který se ptá, běhá, zlobí, objímá a věří, že svět může být dobrý. Ať máte kolem sebe lidi, kteří pochopí, že dítě není malý dospělý v tréninkové verzi, ale plnohodnotný člověk, jen zatím menší, hlasitější, rychleji ulepený a vybavený otázkami, na které se někdy nedá odpovědět bez sklenice vody a krátkého pohledu z okna.
A nám dospělým přeji, abychom se dnes od dětí naučili alespoň jednu zásadní věc: že největší lidé nejsou ti, kteří už všechno vědí, ale ti, kteří se ještě dokážou divit. Milé děti, všechno nejlepší! Děkuji vám, že nám připomínáte, že život není tabulka v Excelu, nýbrž dobrodružství, při kterém se občas šlápne do louže, zmrzlina skončí na tričku, rodičům dojde trpělivost i slovní zásoba, pes dostane korunku z lega, plyšák musí akutně do nemocnice a někdo se uprostřed obýváku rozhodne, že právě teď je ideální čas být tygrem. A přesto, nebo možná právě proto, z toho může být jeden z nejkrásnějších dnů na světě.
P. S.: A pokud některé děti ještě neumějí číst, bylo by krásné, kdyby jim tenhle text někdo přečetl nahlas. Ne proto, aby z nich hned byli literární kritici s pastelkou v ruce, ale aby slyšely, že i dospělí občas umějí říct něco hezkého, aniž k tomu přidají připomínku uklizeného pokoje, čištění zubů nebo vysvětlení, že hranolky nejsou zelenina, i když jsou z brambor.
