Článek
Řekneš „politik“ a většině lidí naskočí kopřivka. Člověk si hned vybaví někoho, kdo si točí videa s flat white a do terénu vyrazí jen tehdy, když ho doprovází stativ a světlo. Jenže tenhle chlap je jiná liga. V Havířově mu neřeknou jinak než Bob, i když mu v občance stojí Bohuslav Niemiec. A to, že mu lidé říkají po svém, je vlastně symbolické. Bob má tendenci věci zpřehledňovat, dávat jim smysl a uvádět je do pořádku. Ne na oko, ale doopravdy. Občas možná až moc poctivě – což v české politice zavání podezřením.
Bob nikdy nerubal uhlí. Ale kdyby se dnes ještě v Havířově fáralo, zvládl by to levou zadní. Jenže rubání tu vymřelo jako dinosauři v době ledové. Zůstala jen jména ulic, památníky a pár důchodců, kteří slovo „šichta“ používají i na cestu pro rohlíky. A tak Bob rube jinde – v silnicích, investicích, v každodenních problémech, které jiní zametají pod koberec. Rube i tehdy, když už ostatní sbalili věci a spěchají na tiskovku. A dělá to v tempu, za které by se nemusel stydět ani Stachanov. Ten legendární sovětský horník, který překonával rekordy s takovou samozřejmostí, jako tříleté dítě ignoruje doporučenou denní dávku sladkostí.
Ze školní lavice k plánům pro město
Bob začínal jako učitel na průmyslovce. Na té samé, kde kdysi maturoval. Učil odborné předměty, opravoval testy, vedl kroužky a sem tam se zlobil, že místo logického myšlení frčí TikTok. Klidně mohl v tom režimu zůstat. Ale nešlo to. Ne s jeho povahou. Když vidí, že něco nefunguje, nedokáže sedět. Začal jako zastupitel. Pak jako náměstek primátora. Dnes je krajským zastupitelem. A protože už ví, že spousta věcí se rozhoduje v Praze, rozhodl se kandidovat do Sněmovny.
Ne proto, že by toužil po lepší židli. Ale protože nechce dál čekat, až někdo shora pochopí, co dole nefunguje. Jeho program není o tom, co slíbil. Ale o tom, co už udělal. V Havířově za ním zůstaly nové chodníky, parkovací místa, koupaliště, skatepark, průmyslová zóna i městská zeleň, která nevznikla kvůli dotacím, ale kvůli vedru, ve kterém se prostě nedá žít.
Když se ho zeptáš, co chce ve Sněmovně změnit, nevyjmenuje dvacet priorit v PowerPointu. Řekne: „Chci pomoct tomu, co už se někde rozběhlo. A jinde to úplně stojí.“ Mluví klidně. Nepřehání. Neshazuje jiné. A občas i přizná, že něco nejde tak rychle, jak by si přál. Možná právě proto mu lidé věří. Ne kvůli tomu, co říká. Ale protože už od něj něco viděli. A taky viděli, že zůstává i tehdy, když se nedaří.
Nesbírá lajky, ale zůstává, když jiní mizí
Bob není ten, kdo je slyšet první. Ale často bývá poslední, kdo zůstane, když to bouchne. Nepotřebuje tleskající sál. Potřebuje dobrý tým, funkční telefon a trochu prostoru. Ne kvůli sobě – kvůli výsledku. Na sociálních sítích není každý den. Na stavbě nebo ve městě ano. A to je možná důležitější než to, jestli umí použít správný hashtag.
Rubání už sice skončilo, ale Bob rubat nepřestal. Jen změnil pole. Dnes rube smysl do systému, který se začal motat sám v sobě. A dělá to tak poctivě, že by mu i Stachanov poslal Lajku. S velkým L. Ano, tu čtyřnohou a z vesmíru. A kdyby mohla, štěkne souhlasně.
Bob Niemiec. Chachar z Havířova. Politik, co neslibuje, ale staví. A když něco slíbí, tak to drží.
P. S.: Tenhle článek nevznikl na objednávku a Bob o něm neví. Píšu ho proto, že si vážím lidí, kteří opravdu něco dělají. Ne pro tiskové konference. Ne kvůli zábleskům mobilních telefonů. Ale kvůli druhým. Stejně jako jsem psal o Monice Brzeskové, měl jsem od začátku v hlavě i Boba. V Moravskoslezském kraji jsou totiž lidé, kteří netouží po potlesku, ale po výsledku. A to je hodnota, která si zaslouží být vidět. Bez potlesku. ale naplno.
