Článek
Ve světě, kde se politické body sbírají spíš v televizních debatách než v parcích a školách, působí Monika Brzesková (roz. Žídková) jako návrat ke zdravému rozumu. Její příběh začíná na přehlídkovém mole, ale pokračuje úplně jinudy. V roce 1995 vyhrála Miss České republiky, o rok později titul Miss Europe. A tehdy by málokdo čekal, že jednou povede město na severovýchodě republiky, bude jednat o krajském rozpočtu a řešit kanalizaci místo garderoby. Jenže Monika není typ ženy, kterou určuje to, co má na hlavě. Určuje ji to, co má v hlavě – a to, co má v srdci.
V roce 2014 se stala starostkou Kravař. Lidé jí tehdy uvěřili ne kvůli titulům, ale kvůli přirozenosti. Věděli, že to nebude okrasná květina na radnici, ale někdo, kdo zvedne telefon, když hoří. Funkci pak obhájila znovu a znovu – s tichou důvěrou voličů. Od roku 2020 je zastupitelkou Moravskoslezského kraje, v roce 2024 byla zvolena místopředsedkyní KDU-ČSL. Letos míří do Poslanecké sněmovny. Není to kariérní sprint – je to poctivá, dlouhá štafeta, kde si člověk každý metr odmaká.
Krása, která nezastírá kompetenci
Monika je krásná žena. To jí nikdo nevezme – ani život, ani zlomyslný komentář na internetu. Ale krásu u ní přerůstá něco jiného: přirozená autorita, klid a schopnost naslouchat. A v dnešní politice je to možná exotičtější než večerní róba. Vede město s několika tisíci obyvateli, vychovává dvě děti, spoluvlastní firmu, a stále stíhá být přítomná tam, kde se děje něco důležitého – i když nejsou přítomny kamery.
Zatímco jiní politici ladí mediální výstupy, ona ladí rozpočty. Zatímco jiní hovoří o lidech, ona je zná jménem. Zatímco jiní slibují, že něco začnou, ona má už dávno hotovo. Její styl není křiklavý – je klidný, praktický a efektivní. A především – lidský. Lidé ji nevolí proto, že kdysi vyhrála soutěž krásy. Volí ji proto, že dneska neztrácí čas na efekt, ale dává čas smyslu.
Síla, která nemusí být slyšet, aby byla znát
Monika není politička, která by sbírala kliky na sociálních sítích. Nevede virální kampaně, neokřikuje novináře, nenosí extravagantní kabáty. Místo toho nosí zodpovědnost. A tu nese s elegancí, jakou zvládá málokdo. Není hlasitá, ale když promluví, má to váhu. Není konfliktní, ale když je třeba, dokáže se postavit. Není teatrální, ale její každodenní práce připomíná, co je smyslem politiky: služba. Bez velkých slov, zato s výsledky.
Možná proto by bylo dobré, kdyby se ve sněmovně objevilo víc žen jako ona. Ne proto, že jsou ženy. Ale proto, že přinášejí jiný tón. Méně okázalosti, více klidu. Méně výkřiků, více práce. Méně role – více opravdovosti. A že je Monika opravdová, o tom svědčí nejen to, co dělá, ale i to, co nikdy nedělala: nehrála si na něco, čím není.
Monika Brzesková není politička, která přináší do politiky jen ženský pohled. Ona přináší lidský pohled – srdcem, rozumem, tichou vytrvalostí. V době, kdy se politická scéna mění
v estrádu, je každá taková osobnost dar. Možná právě teď nastal čas, kdy si to uvědomíme.
A možná právě ona bude tím hlasem, který konečně nemusí křičet, aby byl slyšet.
