Článek
V Rusku se opět stalo něco hluboce duchovního. Zatímco svět řeší drobnosti typu lidská práva, propaganda nebo realita, ruská pravoslavná církev přišla s řešením skutečné krize. Problémem nejsou činy, ale výrazy. Ne to, co se děje, ale jak se o tom mluví. A hlavně, že se u toho občas někdo sprostě nadechne. Rusové chtějí zakázat sprostá slova. A je to myšleno vážně, státně, duchovně i legislativně.
Patriarcha Kirill se obrátil na poslance Státní dumy s vážným varováním. Společnost je nakažena vulgárním jazykem. Duchovní choroba. Téměř epidemie. A když se epidemie neléčí, víme, jak to dopadá. Lidé by si mohli začít myslet, že když něco smrdí, je potřeba to říct nahlas. A to už je na revoluci.
Proto přichází návrh. Zakázat sprostá slova. Trestat je. Ideálně pokutou nebo patnácti dny vězení. Vězení za slovník. To je koncept, který by si zasloužil vlastní literární žánr. Orwell by bledl závistí a Kafka by se omlouval, že byl vlastně příliš optimistický.
Když nefunguje realita, opravíme jazyk
Celé je to vlastně logické. Když se vám nedaří vyřešit realitu, zregulujete její popis. Když nemůžete změnit svět, změníte slovník. Když lidé nadávají, protože jsou frustrovaní, zakážete jim nadávat. Frustrace zmizí sama. Nebo aspoň nebude slyšet. A to je v autoritářském prostředí považováno za vítězství.
Zákon navíc nechává definici sprostých slov na policii a státních zástupcích. To je mistrovský tah. Nikdy přesně nevíte, co je zakázané, ale vždycky se to dozvíte ve chvíli, kdy už je pozdě. Slovní napětí. Řeknete slovo, policista se zamyslí a vy mezitím přemýšlíte, jestli to bylo na pokutu, nebo rovnou na přezutí do vězeňských pantoflí.
Lingvisté se přitom provinile ozývají, že sprostá slova mají v jazyce funkci. Uvolňují napětí, nesou emoci, někdy dokonce přesně pojmenují stav věcí. To je ovšem problém. Přesnost je nebezpečná. Emoce jsou neřízené. A uvolnění napětí se v Rusku tradičně řeší jinými prostředky.
Rodina, divadlo a mládež. Viníci jako vždy
Podpora návrhu přichází i z Rady při prezidentovi Ruské federace pro rozvoj občanské společnosti a lidská práva. Což je samo o sobě drobný jazykový šperk. Rada konstatuje, že sprostá slova se šíří v rodinách, v kultuře, v divadle, v písních a mezi mládeží. Stručně řečeno všude tam, kde se ještě mluví normálně. Nikoli tam, kde se mluví oficiálně.
Je to starý osvědčený model. Vina nikdy neleží u moci. Vždycky za to může někdo dole. Rodiče, herci, zpěváci, mladí lidé. Ti všichni kazí jazyk. Zatímco oficiální projev, plný prázdných frází a posvátného nicneříkání, zůstává vzorem čistoty. Neobsahuje totiž žádná sprostá slova. Jen občas nějakou tu lež, ale ta se do slovníku zatím nepočítá.
Myšlenka kultivovat jazyk sama o sobě není špatná. Vulgárnost není ctnost a mluvit slušně by občas prospělo i nám. Jenže rozdíl mezi kultivací a zákazem je asi takový jako mezi výchovou a fackou. Jedno vede k porozumění, druhé k tichu.
Zakázat sprostá slova totiž neudělá společnost slušnější. Jen ji udělá méně upřímnou. A když už si lidé nesmějí ani zanadávat, zbývá jim jediné. Myslet si to potichu. A to je v Rusku, zdá se, pořád ještě povoleno. Zatím.
