Článek
Jsou fotografie, které se dávají do rodinného alba, protože se na nich lidé tváří šťastně, i když strýc právě potřetí vysvětluje, proč nepřijel včas, babička hlídá poslední chlebíček a všichni předstírají, že rodinná soudržnost je pevnější než ubrus politý kávou. Pak existují fotografie diplomatické, na nichž se lidé neusmívají proto, že by jim bylo lehko na duši, ale proto, že protokol je mocnější než lidská přirozenost a naučí člověka tvářit se slavnostně i ve chvíli, kdy by si nejraději povolil kravatu a zeptal se, jestli už je po všem.
Snímek ze summitu NATO v Ankaře patří do zvláštní kategorie. Na první pohled jde o běžný skupinový záběr aliančních lídrů na schodišti, tedy obleky, šaty, rovné postoje, kamennou architekturu a pečlivě uspořádaný svět, který se alespoň na fotografii snaží působit, že ví, kam jde. Jenže český divák se podívá pozorněji, trochu přiblíží obraz a najednou vidí pointu, která nepotřebuje komentář: Babiš na jednom kraji aliančního schodiště, Pavel na druhém, a Česká republika roztažená mezi nimi jako diplomatická guma.
Právě v tu chvíli přestává být titulek „Pavel a Babiš v Ankaře. Fotka, která mluví za vše“ jen novinářskou zkratkou a stává se poměrně přesnou diagnózou stavu republiky. Kdyby měl někdo cizinci vysvětlit českou politiku beze slov, nemusel by otevírat ústavu, analyzovat kompetenční žalobu ani překládat tisková prohlášení. Stačilo by mu ukázat tu fotografii, na níž dva vrcholní čeští představitelé stojí na opačných koncích společného snímku a mezi nimi zeje prostor, do kterého by se pohodlně vešla bezpečnostní strategie státu, několik nevyřízených domácích urážek, dvě tiskové konference, jeden kompetenční spor a národní povzdech, že tohle snad není možné.
Když stát dorazí nadvakrát
Normální země se na summit NATO snaží dorazit tak, aby působila jako země. To není přehnaný požadavek, žádná diplomatická mystika, žádný státnický Mount Everest, na jehož vrchol se dostanou jen vyvolení s cepínem a ústavním komentářem v batohu. Nikdo nechce, aby prezident s premiérem cestovali jedním letadlem, protože bezpečnostní protokoly nejsou dekorace pro slabé povahy. Stačilo by, kdyby po přistání působili tak, že Česká republika má jedno zahraničněpolitické tělo, i když v něm občas cuká několik nervů najednou.
Jenže česká politika má vzácný talent přivézt domácí hádku i tam, kde by se slušelo nechat ji alespoň na chvíli v šatně vedle kabátu a mokrého deštníku. Oba představitelé jedou na stejnou událost, oba vědí, že tam budou, oba vědí, že je budou fotit, a oba vědí, že se na ně bude dívat nejen domácí publikum, ale také svět, který nemá čas studovat naše vnitropolitické rodinné album. Přesto výsledný obraz připomíná domácnost po hádce, kde se sice všichni dostavili na oslavu vnuka, ale každý jiným vchodem a každý s výrazem člověka, který si jen plní zákonnou povinnost být příbuzný.
Na summitu NATO se přitom neřeší, kdo měl zamknout kulturák, kdo si půjčil obecní žebřík a proč pan místostarosta seděl v první řadě. Řeší se bezpečnost, obrana, spojenecké závazky a svět, který je přece jen o něco komplikovanější než běžná česká debata v komentářích pod článkem. Přesto jsme do Ankary dokázali přivézt atmosféru obecní schůze, kde se všichni formálně oslovují funkcemi, ale v očích mají napsáno, co si o sobě opravdu myslí.
Právě u NATO by člověk čekal aspoň základní instinkt jednoty. Ne jednoty ideologické, stranické ani jednoty na způsob sjezdového potlesku, při němž tleskají i lidé, kteří uvnitř právě zemřeli. Mluvím o obyčejné státnické hygieně, tedy o schopnosti říct si, že doma se můžeme hádat jako lidé, kteří ztratili dálkový ovladač k vlastnímu egu, ale venku budeme alespoň několik hodin působit jako stát, ne jako delegace, která si přivezla domácí hádku až na alianční schodiště.
Problém je, že disciplína bývá v české politice považována za podezřelou slabost. Kdo ustoupí, prohrál. Kdo se usměje, couvl. Kdo se tváří smířlivě, zradil vlastní tábor. A tak se raději předvádí pevnost, jenže pevnost někdy vypadá jako truc a truc v mezinárodní politice připomíná dospělého člověka, který si sedne na kufr a oznámí, že nikam nejde, dokud mu někdo neuzná historickou pravdu o tom, kdo začal.
Fotka jako ústavní komentář
Na celé věci je fascinující, jak málo slov takový snímek potřebuje. Politici mohou dlouze vysvětlovat, že vše bylo v pořádku, že protokol rozhodl, že programy byly oddělené, že kompetence jsou složité, že média přehánějí a že kdo tomu nerozumí, má si přečíst ústavu. Jenže snímek mezitím leží na stole jako svědek, který se nemusí rozčilovat, protože už všechno řekl pohledem.
Je to obrázek, který má sílu rentgenu. Nezobrazuje jen lidi na schodech, ale také stav české politiky roztažené mezi dvěma póly, z nichž každý tvrdí, že právě on drží správný konec lana. Jeden se opírá o vládu, druhý o prezidentský mandát, jeden zdůrazňuje exekutivní odpovědnost, druhý reprezentaci státu, a mezi nimi stojí ústava, právníci, komentátoři, voliči, protokol, emoce a staré dobré české podezření, že když někdo někam jede, určitě tím něco sleduje.
Zahraničí tohle nečte jako naši domácí operetu. Nezná všechny nuance, staré křivdy, osobní příběhy, marketingové strategie a povinné věty pro vlastní fanoušky. Vidí jednoduchý obraz: na jedné alianční fotografii stojí dva vrcholní čeští představitelé na opačných stranách. To je pointa, kterou nemusí nikdo překládat, protože vzdálenost na fotografii někdy mluví plynněji než tři odstavce ústavního výkladu.
To neznamená, že kvůli jednomu snímku padá republika. Nepadá nebe, NATO se nerozpustí, turecký prezident kvůli českému rozestupu zřejmě nepovolá krizový štáb a svět má bohužel dost vážnějších starostí než naši soutěž v protokolárním přetahování. Jenže právě proto je to celé trapné. Ne dramaticky, ne osudově, ne apokalypticky, ale zbytečně. A zbytečné trapnosti bývají v politice nejotravnější, protože nevznikají z velkých dějinných tlaků, nýbrž z malých lidských ješitností.
Malý stát nemá prostor pro velké trucování
Velmoci mohou na summit přivézt i vlastní neurózu a pořád ji někdo bude považovat za strategickou hloubku. Malý stát takový luxus nemá. Když působí rozhádaně, nepůsobí tajemně. Působí prostě rozhádaně. Česká republika není velmoc, která může přijet vnitřně rozložená a přesto budit respekt už jen velikostí mapy. Naše síla stojí na důvěryhodnosti, předvídatelnosti a schopnosti být čitelným spojencem.
Máme dobré vojáky, slušnou bezpečnostní pověst a historickou zkušenost s tím, že spojenectví není dekorace na slavnostní projev. Máme také dost chytrých lidí na to, abychom věděli, že stát má někdy držet tvář, i když uvnitř skřípe nábytek. Přesto dokážeme vytvořit obraz, který působí jako vizuální poznámka pod čarou k české neschopnosti oddělit osobní politickou rivalitu od reprezentace země.
Nejde o to, kdo komu fandí. Nejde o to, zda má člověk raději Pavla, Babiše, vládu, Hrad, opozici, nebo politický klid, který se u nás vyskytuje asi stejně často jako jednorožec na zasedání rozpočtového výboru. Jde o prostou věc: když stát vystupuje navenek, neměl by si plést spojenecké fórum s domácím zápasem o poslední slovo.
Snímek z Ankary proto nemluví jen o jednom summitu. Mluví o našem zvyku přenášet domácí spory i tam, kde by se slušelo nechat je alespoň na chvíli odpočívat, aby se stát nemusel tvářit jako člověk, který se snaží usmívat na rodinné fotografii, zatímco mu někdo šlape na nohu. Mluví o tom, že česká politika často neumí rozlišit mezi chvílí, kdy se bojuje o domácí publikum, a chvílí, kdy se reprezentuje země.
Možná právě proto ta fotografie tak silně zarezonovala. Není na ní žádná dramatická scéna, nikdo nekřičí, nikdo neodchází, nikdo nehází mikrofonem, což je v politice už skoro projev svatosti. Jen tam stojí dva čeští představitelé daleko od sebe, každý na své straně aliančního schodiště, a celá republika si může domyslet zbytek. Někdy totiž není potřeba ostrý komentář, dlouhá analýza ani výkřik na sociální síti. Někdy stačí jedna fotografie, na které se stát vejde do záběru, ale jeho jednota se na schody nedostavila.
