Jeníček a Mařenka, jak je neznáme: to nejhorší neudělala čarodějnice

Kdybyste se zeptali většiny lidí, o čem je Jeníček a Mařenka, skoro každý odpoví stejně. O perníkové chaloupce, zlé čarodějnici a dětech, které se díky chytrosti zachrání. Jenže to je asi jako říct, že Titanic je film o ledovci. Chaloupka je slavná, voňavá a na ilustracích jí to moc sluší, ale skutečný příběh začíná mnohem dřív, ve chvíli, kdy doma dojde jídlo a rodiče začnou počítat, kdo má ještě právo na další krajíc.

Ve stručnosti: Jeníček a Mařenka žijí s otcem a matkou na kraji lesa. Přijde hlad, doma už není co jíst a matka přesvědčí otce, aby děti odvedli hluboko do lesa a nechali je tam. Jeníček si první cestu označí bílými kamínky, takže se sourozenci vrátí. Podruhé už kamínky nemá, rozhazuje jen drobky chleba, které sezobou ptáci. Děti zabloudí, narazí na proslulou „perníkovou“ chaloupku, která je u Grimmů postavena z chleba, sladkého pečiva a cukru, ale místo pohádkového bufetu zdarma najdou čarodějnici, která chce Jeníčka vykrmit a sníst. Nakonec ji Mařenka strčí do pece, děti utečou s jejími poklady a po návratu domů zjistí, že matka zemřela.

Pohádka začíná chudobou, která není dekorací, ale motorem celého příběhu. Otec je dřevorubec, rodina nemá co jíst a hlad se pomalu nastěhuje do domu jako nepříjemný příbuzný, kterého nikdo nezval, ale všichni vědí, že jen tak neodejde. V takové chvíli člověk neřeší jídelníček, ale přežití. A právě tady se pohádka přestává tvářit jako nevinné vyprávění pro děti a začíná mluvit o něčem, co starý svět dobře znal: když není chleba, lámou se nejen těla, ale také charaktery.

Matka navrhne, aby děti odvedli do lesa. Otec se brání, ale nakonec ustoupí. To je možná děsivější než sama čarodějnice, protože zlá baba v lese je pohádkové monstrum, od kterého čekáme, že bude péct děti jako někdo, kdo si spletl kuchařku s trestním zákoníkem. Rodič, který se nechá přesvědčit, že vlastní děti jsou problém, je ale něco mnohem bolestivějšího.

Grimmové tuto postavu v dalších vydáních postupně proměňovali. V prvním vydání z roku 1812 i ve druhém vydání z roku 1819 šlo ještě o vlastní matku. Označení macecha se objevilo až ve čtvrtém vydání z roku 1840, přestože ani konečná verze z roku 1857 není v označování postavy úplně důsledná. Není těžké pochopit, proč taková změna vyprávění pomohla. Macecha je v pohádce výhodná postava, protože čtenář ji podezřívá už od dveří. Vlastní matka je jiný případ. Tam příběh bolí víc, protože útočí na místo, kde by dítě mělo být nejvíc v bezpečí.

Když děti konečně najdou chaloupku z chleba, sladkého pečiva a cukru, dnešní čtenář si možná řekne, že by si také kousek ulomil. Jenže pro hladové děti z chudé rodiny to není laskomina, ale zázrak. Dům postavený z jídla je ve světě hladu něco jako palác z čistého zlata pro člověka, který celý život počítal drobné na rohlík. Jeníček a Mařenka nevidí past. Vidí splněné přání.

A právě proto je ta scéna tak přesná. Zlo se málokdy objeví s cedulkou „pozor, budu vás jíst“. Mnohem raději přijde v podobě toho, co nejvíc potřebujeme. Hladovým dětem nabídne jídlo, osamělému člověku pozornost a unavenému rychlé řešení. Čarodějnice nepotřebuje děti honit po lese. Stačí jí dobře postavený marketing. Dům z chleba a cukru je vlastně nejstarší reklama na světě: krásně voní, výborně vypadá a teprve po vstupu zjistíte, že obchodní podmínky jsou poněkud jednostranné.

Jenže ani tady není nejděsivější čarodějnice. Ta pouze pokračuje v logice, kterou už děti zažily doma. Dospělí v jejich životě je začali vnímat jako ústa navíc. Čarodějnice v nich vidí maso. Rozdíl je hrůzný, ale ne tak velký, jak by se nám líbilo. V obou případech se dítě přestává v očích dospělého jevit jako člověk a mění se v problém, náklad nebo potravu.

Jeníček bývá v příběhu vidět víc. Je pohotový, nasbírá kamínky, poslouchá rozhovor rodičů a poprvé děti skutečně zachrání. Když se v noci vracejí domů podle bílých oblázků, vypadá to jako malý triumf dětské chytrosti nad dospělou zbabělostí. Jenže podruhé už kamínky nemá. Drobky chleba, které rozhazuje za sebou, sezobou ptáci. To je krutý detail. I poslední stopu domova spolyká hladový svět.

V chaloupce se role obrátí. Jeníček skončí zavřený v kleci a čarodějnice ho chce vykrmit. Mařenka musí pracovat, poslouchat a čekat. Právě ona nakonec pochopí, že čekání už nic nevyřeší a že z chaloupky se musejí dostat okamžitě.

Když čarodějnice přikáže Mařence, aby se podívala do pece, dívka předstírá, že neví jak. Čarodějnice se nahne dovnitř a Mařenka ji strčí do ohně. Není to jemná scéna, ale ani jemná být nemůže. V té chvíli už nejde o slušné vychování, ale o život. Skutečnou hrdinkou příběhu je nakonec Mařenka, dítě, které v krajním nebezpečí neztratí rozum.

Po smrti čarodějnice děti najdou v chaloupce poklady. To je pohádková logika, která má ráda spravedlnost s okamžitou výplatou. Tam, kde ještě před chvílí hrozila smrt, najednou leží perly a drahokamy. Jeníček a Mařenka se vracejí domů bohatší, než odešli. Čtenář by mohl čekat, že tím se všechno spraví, protože pohádky mají rády uklizené konce a špinavé svědomí se v nich občas zamete pod koberec rychleji než drobky po nedělním koláči.

V pozdější grimmovské verzi navíc cesta domů nevede rovnou z chaloupky k otcovým dveřím. Dětem ji přehradí voda a přes ni je musí převézt bílá kachna, každého zvlášť, protože dva najednou by byli příliš těžcí. Je to drobný, ale krásný obraz: z lesa se nedá odejít stejnou cestou, jakou do něj člověk přišel, a kdo přežil opuštění i čarodějnici, musí se na druhý břeh dostat pomalu, po jednom.

Návrat domů je zvláštní. Matka je mrtvá. Otec děti přijme s radostí a díky pokladům už rodina netrpí nouzí. Pohádka tím nabízí šťastný konec, ale není to nevinný konec. Děti se vrátily do domu, z něhož je rodiče jednou vyhnali. Otec se raduje, ale jeho selhání z příběhu nezmizelo. Dá se pochopit v hrůze hladu, snad. Dá se odpustit, možná. Nedá se však předstírat, že se nic nestalo.

Právě proto Jeníček a Mařenka působí dodnes silněji, než by odpovídalo pohádce o sladké chaloupce. Není to jen příběh o tom, že děti přelstily čarodějnici. Je to příběh o tom, že někdy musejí děti přežít svět, který je měl chránit. A že hlad, strach i zbabělost dokážou z lidí udělat bytosti, které by se v zrcadle možná ještě poznaly, ale dítě by se před nimi už neschovalo.

Perníková chaloupka je slavná, protože je barevná, voňavá a snadno se maluje. Jenže kdybychom celý příběh zredukovali jen na ni, udělali bychom z pohádky cukrářskou historku s trestněprávním přesahem. Skutečné téma je hlad. Hlad po jídle, hlad po bezpečí, hlad po jistotě, že nás naši nejbližší neopustí ve chvíli, kdy přijde skutečná nouze.

Jeníček a Mařenka tedy nejsou pohádkou o sladkém domku. Jsou pohádkou o světě, v němž hlad dokáže vyhnat děti z domova, ale nedokáže jim vzít rozum, odvahu a touhu vrátit se domů. A možná je právě v tom její hořká útěcha: někdy přežijeme ne proto, že nás dospělí ochránili, ale proto, že jsme se včas naučili rozeznat, kdy dům voní po cukru a kdy už po nebezpečí.

Jacob a Wilhelm Grimmovi: Hänsel und Gretel, první vydání z roku 1812. Právě zde ještě vystupuje vlastní matka, nikoli macecha.

D. L. Ashliman: Hansel and Gretel by Jacob and Wilhelm Grimm: A Comparison of the Versions of 1812 and 1857, University of Pittsburgh, 2002. Přehledné srovnání prvního a sedmého vydání, včetně poznámky, že macecha se objevuje až ve čtvrtém vydání z roku 1840 a že konečná verze z roku 1857 není v označování postavy úplně důsledná.

Jacob a Wilhelm Grimmovi: Hansel and Gretel, konečná verze z roku 1857 v anglickém překladu D. L. Ashlimana. Tato verze obsahuje pozdější úpravy, včetně epizody s bílou kachnou.