Článek
Občas člověk nepotřebuje odpověď. Potřebuje jen hodit. A doufat, že něco pustí dřív, než pustí on sám.
Viděl jsem video, které mě zaskočilo víc než leckterá teologická přednáška. V tichu lesa někdo hází šišky směrem k mobilu. Ne v návalu vzteku, ne v ironii, ale s tichým úsměvem, jako by se právě stalo něco velikého a zároveň nevyslovitelného. A možná právě stalo. Šišky totiž umějí víc, než se na první pohled zdá. Nejen že voní dětstvím, hněvem v kapsách a kapkami pryskyřice na prstech. Ony nesou symbol. A možná i prosbu.
Všichni něco nosíme. Něco, co není vidět – ale co tíží. Úzkosti, nevyřčené věty, bolest, která má tvar ticha. A někdy, když se to v nás nahromadí, dojde řeč. A zůstane jen ten vnitřní tlak – takový ten, který bys nejradši vypustil ven sklenicí po stěně. Ale víš, že ji pak budeš muset uklidit.
A tak hledáš způsob, jak neřvat na svět, jak nerozbít něco v sobě – a přitom to nechat odejít. A tehdy přijde chvíle, kdy ti příroda nabídne řešení. Vezmeš šišku. A hodíš.
Když tělo mluví za duši
Psycholog by tomu řekl symbolické vyjádření napětí. Já tomu říkám modlitba tělem. Protože i když nepadne žádné slovo, něco hluboko v tobě se pohne. A někdy, když pohneš rukou směrem k nebi, pohne se i nebe směrem k tobě.
Je Týden duševního zdraví. A já nechci psát čísla, kolik z nás má úzkosti, kolik potřebuje pomoc. My to víme. Už dávno. A víme to i bez statistik – stačí se podívat kolem. Do očí lidí, kteří se usmívají jen ze slušnosti. Do gest těch, kteří přestali věřit, že se dá odpočívat. Do ticha těch, kteří dávno nemají sílu mluvit. A hlavně – do sebe.
Víra není protikladem psychické péče. Víra je jejím hlubším rozměrem. Víra říká: nejsi na to sám. Někdo o tobě ví. Někdo tě slyší, i když jen mlčíš a držíš v ruce obyčejnou šišku. A někdo tě drží, i když už nemáš sílu držet sám sebe.
Evangelium je plné lidí, kteří mlčeli. Kteří si sedli do prachu, padli na kolena, nebo jen prohlíželi oblohu a nevěděli, co říct. A přesto byli vyslyšeni. Protože Bůh slyší i to, co neřekneme. I to, co hodíme.
A tak když příště budeš stát uprostřed všeho, co tě válcuje, možná nebudeš potřebovat mluvit. Možná jen stačí zvednout něco ze země. Dát do toho všechno nepojmenované. A hodit to – směrem k nebi. A nechat to jít.
Protože i když nevíš, co přesně se stane, víš jedno: už to nemusíš nést sám.
Autor je katolický jáhen a zakladatel projektu www.buhviproc.cz, kde se víra potkává s každodenním životem. I s tichými výkřiky duše. A kde se i ta nejtišší modlitba – třeba ve tvaru šišky – počítá.
