Článek
Každý má svou metodu, jak zvládat stres. Jeden běhá, dokud mu nohy neodpadnou, druhý se láduje čokoládou, až mu cukr vystřelí do oblak, a třetí se uklidňuje ponožkami s obrázky. Li z čínského Jang-čou se ale rozhodl, že na jeho nervy je potřeba něco účinnějšího. Ne teplá koupel, ne meditace, ale cizí krev. Ideálně získaná tak, že žena spí a netuší.
Jeho postup byl přímočarý a skoro až praktický: vejít do cizího bytu, uspat obyvatelku hadrem s anestetikem a natočit si trochu krve do skleničky. V zásadě to bylo jednodušší než objednat si pizzu. Jenže na rozdíl od pizzy je těžké vrátit se k normálnímu životu, když zjistíte, že vám někdo v noci odebral vzorek krve pro svou osobní relaxaci.
Konvice místo zákona
Do bytu se Li dostal směšně snadno. Stačilo zatlačit na dveře a otevřely se. Žádné páčidlo, žádná akce jako z filmu. Jen obyčejná lidská nedbalost. Celá akce by nejspíš proběhla podle plánu, kdyby se v pravou chvíli neobjevil manžel oběti. Ten nevolal policii, nezkoušel karate, prostě popadl konvici a udeřil. Ukázalo se, že v domácím boji je kuchyňské náčiní spolehlivější než paragrafy.
Žena se pak probudila s píchancem na ruce a vyslechla jednu z nejbizarnějších otázek, které kdy mohou v manželství zaznít: „Miláčku, nemáš pocit, že ti někdo v noci vysál krev?“ To není věta z hororu, ale realita, kterou musela strávit. A patrně jí trvalo déle než otok na ruce, než se s ní srovnala.
Dva roky za „hematologickou meditaci“
Soud rozhodl: dva roky vězení za neoprávněný vstup. Připomeňme si: ne za útok na zdraví, ne za pokus o násilný čin, ale jen za to, že si dovolil vstoupit do bytu. Jako by největší tragédií celé věci bylo, že Li neodložil boty u rohožky. Na spravedlnost to působí dost lacině.
Li se hájil tím, že krevní experimenty mu pomáhají zvládat stres. Někdo prý potřebuje jógovou podložku, on potřebuje cizí žíly. Pokud bychom přijali jeho logiku, pak je žhářství jen alternativní terapie s ohněm a bankovní loupež jen intenzivní kurz finanční gramotnosti.
Vězeňské cely místo wellness
Kdo ke svému klidu potřebuje cizí byt, cizí krev a cizí bezvědomí, nepatří do společnosti, ale do vězeňské cely. Tam je klid, disciplína a dostatek času přemýšlet, proč jehla a hadr s anestetikem nejsou standardní součástí duševní hygieny.
Kdybychom totiž Liho metodu brali vážně, mohli bychom ji snadno zařadit mezi wellness kurzy. „Antistresová terapie Li – první lekce zdarma, vlastní žíly ušetřeny.“ Jenže podobná lekce by měla tu nevýhodu, že by účastníci po první hodině leželi na podlaze a kurz by nebylo s kým opakovat.
Poslední kapka
Li si spletl transfuzní stanici s Airbnb a soudní síň s wellness recepcí. Pokud mu krev připadala uklidňující, mohl sáhnout po červeném víně. Má podobnou barvu, účinky na psychiku velmi podobné a hlavní výhoda spočívá v tom, že lahev se otevírá bez hadru s anestetikem.
Vysávat krev se dá, ale jen společnosti, a tomu se říká politika. Když to někdo zkouší v ložnici, není to ani jóga, ani meditace, jen špatná fraška, kterou spraví jedině zamčená cela a spolubydlící s přezdívkou „Žiletka“.
