Článek
Na té fotografii se vlastně nestalo vůbec nic výjimečného. Otec drží miminko, matka sedí, hejtman stojí a všichni vypadají živí, zdraví a poměrně spokojení. Přesně ten typ snímku, který by před dvaceti lety skončil v rodinném albu a maximálně u babičky na lednici.
Otec s dítětem leží v posteli. Novoroční snímek z rakouské porodnice vyvolal bouři. Stačilo pár hodin a z porodního pokoje se stala soudní síň. Lidé, kteří u porodu nebyli, nevědí o něm nic a dotyčné nikdy neuvidí, s jistotou rozhodli, kdo co provedl špatně. Protože internet je místo, kde neexistuje pochybnost, jen verdikt.
Postel jako ideologický problém
Hlavním viníkem celé aféry se nestal politik, fotograf ani komentující. Stala se jím postel. Obyčejná nemocniční postel, která si dovolila být obsazena špatnou osobou ve špatný čas. Otec leží, matka sedí. A to je zločin, který si žádá okamžitou analýzu, rozhořčení a minimálně tři sta komentářů od lidí, kteří začnou větou: „Já když jsem rodila…“
Najednou všichni přesně vědí, jak má vypadat správná poloha těla po porodu. Ne podle zdravotního stavu, ale podle morální mapy internetu. Ležet smí jen ten, kdo si to zaslouží. Sedět ten, kdo má trpět. A stát ten, kdo přišel s kyticí a PR úsměvem.
Přitom je to celé mnohem prostší. Matka je v civilu, působí upraveně, drží kytici a vypadá, že už má porod za sebou. Spíš to připomíná chvíli před odchodem z porodnice než dramatickou scénu pár hodin po porodu. Jenže realita je nudná a nudou se kliky nenaplní.
První rodičovský instinkt: lehni si, dokud to jde
To, že si otec lehl, není projev arogance ani neúcty. Je to čistý instinkt přežití. Okamžik, kdy vám v hlavě naskočí tichý, ale neodbytný hlas, který říká: kamaráde, právě začíná období, kdy se spánek stane vzácnou komoditou. A tělo reaguje dřív než etiketa.
Každý, kdo má děti, to zná. Když se objeví možnost si lehnout, nepřemýšlí se o symbolice. Nepřemýšlí se vůbec. Prostě si lehnete. Ne proto, že jste sobec, ale proto, že vám dochází, že další roky budete fungovat v režimu mikrospánku a studené kávy.
Matka mezitím sedí. Možná proto, že chce sedět. Možná proto, že se jí lépe dýchá. Možná proto, že se chce na fotce narovnat. Možná proto, že jí to tak vyhovuje. Jenže internet nesnáší možná. Internet chce vinu.
Tepláky, tetování a konec Západu
Samostatnou kapitolu si zaslouží oblečení. Tepláky se během pár hodin proměnily v důkaz morálního úpadku. Tetování potvrdilo podezření. Vousy dorazily rozsudek. Kdyby měl otec oblek, lidé by psali, že je odtržený od reality. Když má tepláky, je to buranství. Správná volba neexistuje, protože cílem není řešení, ale rozhořčení.
Porodnice přitom není ples ve Vídni. Je to místo, kde se neřeší dress code, ale únava, emoce a nový život. Místo, kde se nehraje na formu, ale na funkčnost. A přesto se z něj stalo molo pro morální přehlídku.
Skutečný problém neleží na posteli
Celá tahle aféra není o jednom otci, jedné matce ani jedné fotografii. Je o tom, jak snadno dokážeme proměnit cizí radost ve vlastní pohoršení. Jak rychle si z momentky vyrobíme důkazní materiál. A jak rádi soudíme lidi, o jejichž životě nevíme vůbec nic.
Dítě se narodilo. To je podstatné. Rodiče jsou spolu. To je dobré. Všechno ostatní jsou jen projekce lidí, kteří mají potřebu srovnávat cizí život podle vlastních frustrací.
Až příště uvidíte podobnou fotku, zkuste místo komentáře udělat jednoduchou věc. Na chvíli si lehnout. Třeba zjistíte, že svět se bez vašeho názoru obejde. A že někdy je obyčejné lehnutí si tím nejrozumnějším, co může člověk udělat.
