Křesťanství se přeceňuje. Hlavně když se dějiny podceňují

Představa je to svůdná. Křesťané údajně přišli do pestrého antického světa, pokazili Řekům a Římanům náladu, z přátelských duchů udělali démony, zakázali legraci, vyprázdnili duchovní prostor, převzali několik pohanských svátků, přidali trochu egyptských mystérií, navrch položili kříž a z cizích náboženských prvků sestavili tradici, kterou potom vydávali za svébytné náboženství.

Jako literární obraz to funguje a katolictví coby pohanský sarkofág s egyptskými mumiemi čerstvými jako kuřata z mrazáku je přirovnání, které člověk ocení, dokonce i když nosí kolárek. Smysl pro humor totiž církev navzdory občasným důkazům z vlastních řad dosud oficiálně nezakázala.

Problém nezačíná kritikou křesťanství, protože církevní dějiny poskytly kritikům tolik skutečného materiálu, že opravdu není nutné nic domýšlet. Začíná ve chvíli, kdy se podobnost vydává za důkaz původu, metafora za historický argument a několik vybraných skutečností za celý obraz minulosti.

Původní tvrzení vměstnává do jediné věty etymologii, význam slova i dějiny náboženství a každou z těchto věcí přitom trochu posune. Řecké slovo daimón mohlo podle souvislosti označovat duchovní či božskou bytost, prostředníka nebo moc ovlivňující lidský osud. Někteří daimóni byli chápáni jako ochránci či průvodci, jiní mohli člověku škodit, klamat jej, způsobovat nemoci nebo přinášet neštěstí. Nešlo tedy o jednotnou skupinu laskavých inspirátorů, kterým křesťané teprve dodatečně nasadili rohy.

Spojení s významem „rozdělovatel“ patří k etymologickému výkladu slova, nikoli k jeho úplnému slovníkovému významu. Etymologie může napovědět, odkud výraz patrně pochází, ale sama neurčuje, co znamenal ve všech dobách a textech. Také slovo ministerstvo souvisí se službou, aniž by nám jeho původ zaručoval, že tam budeme vždy rychle obslouženi.

Latinské slovo genius má jiný původ i významový rozsah. Římané jím označovali ochranného ducha člověka, rodu nebo místa. V některých souvislostech může být genius římským kulturním protějškem řeckého daimóna, není však jeho doslovným překladem ani synonymem. Tvrdit, že daimón znamená „doslova génius“, je proto jazykově i historicky nepřesné.

Křesťané navíc nevynalezli rozlišení dobrých a zlých duchovních bytostí. Podobné představy existovaly už v předkřesťanském židovství a jejich vývoj lze sledovat v prostředí judaismu druhého chrámu, v řeckých překladech židovských Písem i v širším blízkovýchodním světě. Křesťanství zároveň nezná pouze Ducha Svatého a démony, ale také anděly a archanděly, takže při údajném velkém úklidu duchovního světa muselo nějak přehlédnout Gabriela, Michaela a patrně celý nebeský zástup (Rané křesťanství: Počátky a vývoj církve do roku 600; Dějiny náboženského myšlení II).

Křesťanství tedy antický duchovní svět nevyprázdnilo, nýbrž jej zásadně přehodnotilo. Člověk může Boha, anděly, svaté, vzkříšení a věčný život považovat za nepravdivé, ale označit náboženství naplněné těmito postavami, představami a nadějemi za duchovně prázdné vyžaduje opravdu mimořádně velký chirurgický sál.

Ani Ježíšova slova o nečistém duchu, který se vrací do uklizeného a prázdného domu, neříkají, že prostor po pohanských bozích musí být znovu zaplněn démony. Ježíš varuje, že pouhé odstranění zla bez skutečné vnitřní proměny nestačí, protože uklizený, ale nenaplněný lidský život se může znovu otevřít tomu, čeho se předtím zbavil (Mt 12,43–45; Lk 11,24–26).

Evangelia skutečně neobsahují větu „A Ježíš se zasmál“, stejně jako nezaznamenávají, že někdy kýchnul, zavázal si sandál nebo se při práci v tesařské dílně píchl třískou. Z absence zápisu se však nedá dokazovat absence skutečnosti, protože evangelia nejsou kamerovým záznamem každé hodiny Ježíšova života.

Především stačí sledovat, jak Ježíš mluví. Člověk s trámem v oku odborně hledá třísku v oku souseda, náboženští puntičkáři cedí komára a polykají velblouda, jiný velbloud se snaží protáhnout uchem jehly a slepý vede slepého, takže oba skončí v jámě. Ježíš zde pracuje s groteskou, ironií a komickým přeháněním, což není zoufalý výmysl dnešních apologetů, ale téma biblického a teologického uvažování (Podoby Božího humoru).

Křesťané samozřejmě uměli být nesnesitelně vážní a někteří tuto schopnost pěstují dodnes s téměř mystickou vytrvalostí, takže dokážou vstoupit do místnosti a přestane se smát i nábytek. Připsat však křesťanství vynález suchopárnosti je podobně odvážné jako připsat meteorologům vynález špatného počasí.

Stejně výběrové je stavět veselé římské bohy proti přísnému křesťanskému kontrolorovi. Antická božská alotria totiž často končila únosem, pomstou, proměnou, rodinnou tragédií nebo sexuálním násilím, takže pojem humor je zde používán velmi velkoryse.

Biblický Bůh klade na člověka nároky, není však nebeským úředníkem s tabulkou nedostatků. Je Bohem, který hledá ztraceného člověka, odpouští, uzdravuje a zve ke svobodné odpovědnosti. Podobenství o marnotratném synu nekončí předložením účtu za promarněné dědictví, nýbrž hostinou, a Ježíš mluví o radosti v nebi nad jedním člověkem, který změní život (Lk 15).

S představou křesťanství jako nepřítele humoru souvisí také karikatura inkvizice pronásledující každého s rozcuchanými vlasy nebo s „divnými řečmi“. Inkvizice je sama o sobě dost temnou kapitolou církevních dějin a použití náboženské i státní moci proti lidem odlišného přesvědčení není třeba omlouvat. Právě proto není nutné přidávat jí další skutky, protože skutečné chyby církve jsou dost závažné i bez pronásledování za špatně učesanou ofinu.

Římská říše byla nábožensky mimořádně pestrá a dokázala přijímat nové kulty i přejímat cizí božstva s pragmatismem, který by se dal shrnout slovy: když už mají někde dobrého boha, proč ho nezařadit do nabídky. Náboženská pestrost však není automaticky totéž jako moderní svoboda svědomí.

Římský stát dokázal náboženské skupiny tvrdě potlačovat, pokud je považoval za ohrožení veřejného pořádku, tradičního uspořádání nebo státní autority. Známým příkladem je zásah proti bakchanáliím roku 186 před Kristem, tedy v době, kdy křesťané nemohli být viníky ani při mimořádně dobré vůli, protože se ještě nenarodili (Bakchanálie? Rozjařilo je víno a tma, i začaly se dít svody všeho druhu).

Pravdivé je naopak tvrzení, že křesťané byli v římském prostředí označováni za ateisty, protože odmítali uznávat tradiční božstva a účastnit se státního kultu. Římská tolerance někdy fungovala tak, že si člověk mohl vybrat z velkého množství bohů, jen nebylo vždy radno tvrdit, že žádný z nich bohem není.

Někteří křesťané se o hranicích této plurality dozvěděli při veřejném procesu a popravě, což je poněkud drastická forma mezináboženského dialogu. Když později získali politickou moc křesťané, sami dokázali být vůči pohanským kultům násilní a někdy sahali po prostředcích, které by evangelium vysvětlovalo jen obtížně. Dějiny nejsou western, v němž jedna strana nosí bílé klobouky a druhá černé.

Také dnešní pluralita neznamená, že každý člověk musí všechny názory považovat za stejně rozumné. Člověk má právo věřit v létající špagetovou příšeru a jeho soused má právo myslet si, že je to zvláštní. Svoboda svědomí znamená ochranu před pronásledováním, nikoli státem garantovaný potlesk publika.

Staré mýty samozřejmě nezmizely. Odin, Loki, Freya i Ragnarök dodnes žijí v literatuře, filmu, jazyce a kolektivní představivosti, přičemž Thor přežil tak úspěšně, že dnes vydělává v hollywoodských kinech podstatně více než většina kazatelů.

Z toho však ještě neplyne, že pohanští bohové tajně ovládají mysl současných křesťanů. Přirovnat některého politika k Lokimu může být vtipné, trefné, urážlivé nebo všechno současně, ale není to důkaz, že severský bůh dál řídí politické podvědomí. Stejnou metodou lze v libovolném státníkovi objevit Caesara, Nerona, Napoleona, Mojžíše nebo podrážděného strýce na rodinné oslavě.

Neil Gaiman napsal působivý román, nikoli archeologickou zprávu o tajném přežívání Odina v Bílém domě. Kulturní archetyp je zajímavou interpretační pomůckou, ale nestává se historickým důkazem jen proto, že na někoho překvapivě dobře sedí.

Ani Finy nelze jednoduše označit za germánský národ, přestože Finsko po staletí sdílí část dějin a kultury se skandinávským světem. Finština není germánský ani indoevropský jazyk, ale patří do uralské jazykové rodiny. Jazyk sám neurčuje celou identitu národa, ukazuje však, že přehledná mapa germánských zemí je ve skutečnosti méně přehledná, než se na první pohled zdá.

Křesťanství skutečně nevzniklo ex nihilo, protože žádné náboženství, filozofie ani kultura nevznikají v historickém vakuu. Vyrostlo uvnitř židovství, Ježíš i první učedníci byli Židé a jeho prvním Písmem byla židovská Písma. Později vstoupilo do řecky mluvícího světa, používalo řečtinu a setkalo se s řeckou filozofií, římským právem a místními kulturami.

Neplatí však, že židovský základ mohl fungovat pouze v Palestině. Židovské obce rozptýlené po římské říši představovaly významné prostředí, v němž mohlo rané křesťanství oslovovat nové posluchače. Skutky apoštolů opakovaně líčí, že Pavel po příchodu do města nejprve vyhledával synagogu, nikoli nejbližšího druida, od něhož by si vypůjčil použitelný obřad.

Také tvrzení, že část Bible „původně patřila Židům“, dává smysl jen při velmi zvláštním způsobu vyjadřování. Křesťanství nevstoupilo do židovských Písem jako zloděj do cizí knihovny, protože samo vzniklo uvnitř židovského prostředí. Říci, že Starý zákon původně patřil Židům, je trochu podobné jako oznámit, že kořeny původně patřily stromu.

Pokud výraz „Ježíš vyrobený křesťany“ znamená, že křesťanské komunity Ježíšův život teologicky vykládaly, jde o legitimní historické téma. Pokud by však měl znamenat, že Ježíš jako historická osoba byl křesťanským výmyslem, naprostá většina odborníků zabývajících se antikou a raným křesťanstvím o jeho historické existenci nepochybuje, přestože se zásadně rozcházejí v hodnocení jeho identity, činů a významu (Ježíš).

Církevní otcové samozřejmě používali řeckou filozofii a logiku, což není tajemství ukryté ve vatikánském sklepě. Převzetí řecké logiky však nedělá z křesťanské teologie řecké náboženství, stejně jako používání latinské abecedy nepromění českého ateistu ve starověkého Římana.

Křesťanství při svém šíření přebíralo kulturní formy, místa, jazyk i některé zvyky a dávalo jim nový význam. To není skandální odhalení, ale běžný proces, kterému se říká inkulturace. Sporné je teprve tvrzení, že každá podobnost dokazuje převzetí původního náboženského obsahu.

Vánoce například nelze jednoduše prohlásit za Saturnálie s betlémem navíc. Saturnálie se v císařském období slavily od 17. do 23. prosince, zatímco o původu data 25. prosince se mezi historiky diskutuje. Vedle možnosti vlivu římských svátků a sluneční symboliky existuje také výpočtová teorie, podle níž datum Kristova narození souviselo s raně křesťanskými představami o dni jeho početí a smrti (Proč jsou Vánoce 25. prosince?).

Ani svěcenou vodu nelze jednoduše odvodit z neurčitých okultních přírodních náboženství. Rituální očista vodou měla pevné místo už v židovství a archeologicky doložené lázně mikve připomínají prostředí, z něhož křesťanství bezprostředně vyrostlo (Pinkasova synagoga). Jan Křtitel nekřtil v Jordánu proto, že si předtím přečetl keltskou příručku pro začínající druidy.

Katolická úcta k obrazům a sochám zase neznamená uctívání kamene nebo dřeva jako božstva. Úcta směřuje k zobrazené osobě, zatímco klanění náleží pouze Bohu. Člověk může tuto praxi odmítat, ale měl by kritizovat alespoň to, co katolická církev skutečně učí (Marie a svatí: obrazy, sochy a relikvie).

Ani egyptské skupiny tří bohů nejsou automaticky předlohou křesťanské Trojice. Tři samostatná božstva nejsou totéž jako víra v jednoho Boha ve třech osobách. Trojiční nauka vznikala při snaze vyjádřit vztah Otce, Syna a Ducha Svatého, jak o nich svědčily novozákonní texty, křestní praxe a modlitba prvních křesťanů. Řecké filozofické pojmy pomohly tuto víru formulovat, ale řecký slovník nedokazuje egyptský obsah (Svatá Trojice v nauce víry).

Některé pohanské chrámy byly skutečně proměněny v kostely a některá starší posvátná místa získala křesťanský význam. Papež Řehoř Veliký kolem roku 601 radil misionářům v Anglii, aby vhodné pohanské chrámy neničili, ale odstranili z nich modly a využili je pro křesťanskou bohoslužbu. Převzetí místa však není převzetím víry, podobně jako na místě starého supermarketu může vzniknout knihovna, aniž by se mezi regály dál tajně prodávaly rohlíky (Letter to Abbot Mellitus).

Stejně tak kněz žehnající budovu není druid v ornátu. V katolickém pojetí není požehnání technikou k ovládnutí skryté moci, ale modlitbou, která výsledek svěřuje Bohu.

Křesťanství tedy přebíralo formy, jazyk i místa a v některých dobových či místních podobách docházelo také k náboženskému směšování. Představa, že stačí křesťanstvím „zachrastit“, otevřít ho jako matrjošku a uvnitř najít jen naskládané pohanské panenky, je sice rétoricky vděčná, ale historicky neudržitelná. Podobnost zkrátka není rodný list a kulturní kabát není totožný s člověkem, který jej nosí. Z toho, že křesťanství mluví k lidem jazykem jejich doby a kultury, nevyplývá, že je jeho obsah prázdný nebo stoprocentně cizí.

Největší problém celé argumentace neleží v jednotlivých historických zkratkách, ale v jejím vnitřním rozporu. Na jedné straně má křesťanství zničit antickou pluralitu, připravit lidstvo o humor, změnit pojetí duchovního světa, vytlačit původní bohy a překrýt staré kultury. Na druhé straně prý vlastně nic zásadního nezměnilo a svět by se bez něj obešel asi jako bez vanilkové zmrzliny.

Obojí se do jedné argumentace nevejde. Jestli křesťanství provedlo všechno, co se mu vytýká, změnilo svět velmi zásadně. Jestli svět téměř nezměnilo, nemůže současně nést odpovědnost za konec humoru, plurality a antického náboženství.

Historicky obtížně udržitelné je také tvrzení, že se váha náboženských hnutí ve prospěch křesťanství výrazně nezměnila. Z malé skupiny vzniklé uvnitř judaismu se během několika staletí stalo náboženství rozšířené po celé římské říši a později jedna z určujících duchovních, kulturních a institucionálních sil velké části Evropy. Lze diskutovat o tom, nakolik se šířilo přesvědčováním a nakolik s pomocí politické moci, nelze však rozumně tvrdit, že jeho historická váha zůstala přibližně stejná.

Stejně nedokazatelné je tvrzení, že bez křesťanství by nebylo méně ani více válek, světců nebo nedorozumění. Nemáme paralelní svět, v němž Ježíš nezískal učedníky a dějiny pokračovaly jinudy. Bez křesťanství by navíc z definice neexistovali křesťanští světci, takže kontrafaktuální historie zde zakopla o vlastní sandál.

Nemusíme křesťanství připisovat všechno dobré, co kdy v Evropě vzniklo. Před Ježíšem lidé znali soucit, filozofii, obětavost, morálku, lásku i krásu a pohané nečekali v úplné temnotě, až jim někdo vysvětlí, že nemají vraždit souseda.

Stejně pošetilé je však tvrdit, že dvoutisíciletá tradice, která hluboce zasáhla evropské umění, filozofii, vzdělávání, architekturu, literaturu, kalendář i jazyk, jímž Západ po staletí přemýšlel o vině, odpuštění, smrti a naději, vlastně mnoho nezměnila. To by bylo podobné tvrzení, že Římská říše byla jen větší stavební firma se zálibou v rovných silnicích.

Křesťanství se možná skutečně někdy přeceňuje, především když se z něj dělá jediný zdroj všeho dobrého, pravdivého a krásného. Církevní dějiny nejsou reklamní brožura, protože vedle světců v nich najdeme kariéristy, vedle mučedníků inkvizitory a vedle Františka z Assisi také hodnostáře, při jejichž životě by možná i apoštolové požádali o přeložení do jiné diecéze.

Dobrá kritika křesťanství je proto potřebná a církvi může prospět více než nekritický potlesk vlastních příznivců. Dobrá kritika však nepotřebuje špatné dějiny.

Svět bez křesťanství by možná byl lepší, možná horší a určitě jiný. Nikdo poctivý však neví jak, protože jsme dostali jen jednu historii a bez možnosti reklamace. Dva tisíce let dějin jsou zkrátka trochu složitější než kelímek vanilkové zmrzliny. Minulost má navíc jeden nepříjemný zvyk, který dráždí věřící i nevěřící: málokdy je tak jednoduchá, jak bychom potřebovali.

David Flusser: Ježíš. OIKOYMENH, Praha 2002.

Ian Hazlett a kolektiv: Rané křesťanství: Počátky a vývoj církve do roku 600. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009.

Jana Plátová, Vít Hušek a Petr Kitzler: Antické křesťanství: Liturgie, rétorika, antropologie. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009.

Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení II. OIKOYMENH, Praha 2019.

Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy: Podoby Božího humoru.

Liturgie.cz: Proč jsou Vánoce 25. prosince?.

Židovské muzeum v Praze: Pinkasova synagoga.

Pastorace.cz: Marie a svatí: obrazy, sochy a relikvie.

Pastorace.cz: Svatá Trojice v nauce víry.

Řehoř Veliký: Letter to Abbot Mellitus, kolem roku 601, dochováno v díle Bedy Ctihodného.

Milan Slezák: Bakchanálie? Rozjařilo je víno a tma, i začaly se dít svody všeho druhu. Český rozhlas.