Článek
Člověk je tvor společenský, což znamená, že potřebuje druhé lidi. Některé proto, aby je měl rád, jiné proto, aby mu něco zařídili, a tyto dvě skupiny se mu občas trochu pletou. Zvlášť tehdy, když se před ním objeví ředitel, starosta, úspěšný podnikatel nebo kdokoli, kdo umí jedním telefonátem otevřít dveře, před nimiž obyčejný smrtelník půl roku vyplňuje formuláře a dalšího půl roku čeká, až někdo najde jeho složku.
V takové chvíli se v nás probouzejí netušené zásoby empatie, paměti a společenské jemnosti. Pamatujeme si jméno jeho manželky, školu jeho dětí, místo poslední dovolené, stav jeho kolene a možná i zažívací potíže psa. Člověk, který ještě před chvílí neměl čas odpovědět vlastní matce na zprávu, náhle dokáže půl hodiny soucitně naslouchat vyprávění někoho, jehož vizitka rozhodně stojí za pečlivé uložení.
O několik metrů dál přitom může stát člověk, který neumí zařídit vůbec nic. Nemá funkci, vlivné známé, účet budící respekt ani fotografii s nikým důležitým a jeho jediným kapitálem je vlastní život, což bývá v dnešní době překvapivě slabá měna. Takovému člověku možná kývneme, možná se usmějeme a možná si ho vůbec nevšimneme, protože právě spěcháme za někým, kdo je přece jen o něco užitečnější.
Někteří bližní jsou nám zkrátka bližší
Člověk má zvláštní radar, který během několika vteřin pozná, kdo by se mu mohl jednou hodit. Nikdo nás tuto schopnost nemusí učit, přesto ji mnozí ovládáme s přesností zkušeného diplomata, obchodníka a lovce kontaktů zároveň. Před významným člověkem se napřímíme, hlas nám změkne a čas se zázračně prodlouží, zatímco u člověka bez funkce začne naše pozornost náhle připomínat baterii starého telefonu.
Na jednu zprávu odpovíme dřív, než mobil podruhé zavibruje, jiná může čekat celé týdny. Někdo má v našem životě prémiové členství, jiný základní tarif a několik nešťastníků používá bezplatnou verzi s velmi omezeným přístupem k naší pozornosti. Člověk si přitom rád namlouvá, že má všechny stejně rád, jen na některé zrovna nemá čas už přibližně od roku 2017.
Bible tenhle talent znala dávno před vznikem sociálních sítí, networkingu a recepcí s jednohubkami. Apoštol Jakub popisuje situaci, kdy do shromáždění přijde bohatý muž ve skvělém oděvu a zároveň chudák v ošumělých šatech. Bohatému se nabídne čestné místo, chudému se naznačí, že může postát stranou, a Jakub položí otázku, která by mohla viset nad nejedním sálem, kanceláří i kostelní předsíní: „Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně?“ (Jak 2,1–4).
Doba se samozřejmě změnila. Zlatý prsten už nemusí znamenat bohatství, ošumělou mikinu může nosit miliardář a člověk v dokonale padnoucím obleku může mít na účtu méně než student týden před výplatou. Princip však zůstal stejný, protože stále velmi dobře poznáme, komu nabídnout židli, komu kávu a komu pouze zdvořilý pohled směrem ke dveřím.
Jedna otázka, která umí pokazit náladu
Nejde o útok na bohaté, úspěšné ani vlivné, protože také oni mají své strachy, samotu, bolesti a někdy méně skutečných přátel, než by se podle seznamu kontaktů zdálo. Stejně hloupá by byla představa, že každý bohatý je špatný a každý chudý automaticky dobrý, protože kdyby tomu tak bylo, stačilo by ke svatosti přijít o peněženku. Problém začíná jinde, totiž ve chvíli, kdy se míra naší laskavosti mění podle společenské ceny člověka.
Tehdy se vyplatí položit si jednoduchou otázku, k níž nepotřebujeme teologické vzdělání, psychologický test ani víkendový seminář osobního růstu s kávou a certifikátem v ceně. Věnoval bych tomuto člověku stejný čas a stejnou pozornost, kdybych věděl, že mi nikdy nebude moci nic oplatit, doporučit, zařídit ani otevřít? Odpověď nemusí být právě příjemná, protože skutečný vztah k člověku se nejlépe pozná tam, kde z něj nic nekouká.
U starého pána, který už potřetí vypráví stejný příběh, u sousedky, jejíž trápení není dost zajímavé pro sociální sítě, nebo u člověka, který nás nepozve na recepci, nezíská nám zakázku a nepřidá našemu životopisu ani jediný řádek, se ukazuje, zda vidíme člověka, nebo pouze jeho užitnou hodnotu. Lidé totiž nejsou kontakty, investice ani příležitosti, přesto s nimi někdy zacházíme, jako bychom si v hlavě vedli neviditelný seznam: ten se hodí, ten možná, ten nikdy.
Boha lze přehlédnout spolu s člověkem
Benedikt XVI. v encyklice Deus caritas est připomíná, že lásku k Bohu nelze oddělit od lásky k bližnímu a že zavírání očí před člověkem vede také k zaslepenosti vůči Bohu (Deus caritas est, 16). Milovat Boha může být v jistém smyslu pohodlnější než milovat lidi, protože Bůh člověku obvykle nezavolá v nejnevhodnější chvíli, nepotřebuje odvézt k lékaři a nepřijde si půjčit peníze. Evangelium však tuto pohodlnou zbožnost poněkud kazí, protože vztah k Bohu neustále spojuje s tím, jak jednáme s konkrétním člověkem.
Ježíš dokonce říká: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Tím člověku bere poslední únikovou cestu, protože Boha lze vznešeně milovat v myšlenkách, zatímco konkrétní bližní bývá hlučný, pomalý, nevděčný, protivný a občas zavolá právě ve chvíli, kdy začíná oblíbený seriál.
Ježíš sám ostatně neměl příliš dobrý cit pro společensky výhodné kontakty. Zastavoval se u nemocných, chudých, odstrčených a lidí se špatnou pověstí, kteří mu nemohli zajistit lepší kariéru ani mediální obraz. Podle pravidel moderního networkingu to nebyla právě oslnivá strategie, z hlediska lásky však věděl přesně, co dělá.
Možná proto stojí za to občas se rozhlédnout kolem sebe a položit si otázku, jak se chováme k člověku, od něhož vůbec nic nepotřebujeme. Právě odpověď na ni o nás může říct víc než všechny tituly, funkce, modlitby, názory a fotografie s významnými lidmi dohromady, protože člověk by mohl celý život pečlivě budovat síť důležitých kontaktů a nakonec zjistit, že ty nejdůležitější lidi nechával stát za dveřmi.
