Článek
Některé pohádky nám dětství podalo tak laskavě, že jsme si ani nevšimli, kolik bolesti z nich cestou vypadlo. Malá mořská víla v naší paměti často plave mezi barevnými rybkami, veselými písničkami, mořskou čarodějnicí a princem, který má nakonec pochopit, koho vlastně miluje. Jenže Hans Christian Andersen napsal příběh mnohem tišší, ostřejší a dospělejší. Není to romantická pohádka o tom, že když člověk dostatečně touží, svět mu uhne z cesty. Je to příběh o touze, která bolí, o lásce, která se nevrátí stejnou cestou, a o duši, kterou nelze získat sňatkem jako bonus ke královskému menu.
Ve stručnosti: nejmladší dcera mořského krále touží poznat svět lidí a zároveň touží po nesmrtelné duši, kterou podle Andersenova příběhu mořské bytosti nemají stejně jako lidé. Když při bouři zachrání mladého prince, zamiluje se do něj a uvěří, že právě on může být cestou k životu, po němž touží. Navštíví mořskou čarodějnici, která jí dá lidské nohy, ale vezme jí hlas, takže dívka přijde o to nejkrásnější, čím mohla promluvit. Navíc každý krok na zemi bolí, jako by šlapala po ostrých nožích, což je dost nepříjemná daň za romantiku, zvlášť když princ nakonec nepochopí vůbec nic zásadního a vezme si jinou.
Když láska bolí doslova
V uhlazenějších verzích bývá ztráta hlasu hlavní překážkou, zatímco u Andersena je to jen začátek. Malá mořská víla neztrácí pouze schopnost mluvit. Ztrácí domov, rodinu, bezpečí a možnost vysvětlit, kdo je a co pro prince udělala. Vymění mořský svět za lidský, ale vstupenka do nového života je napsaná bolestí, protože každý její krok připomíná chůzi po čepelích.
A přesto tančí. Andersen tím nepíše scénu pro romantický plakát, ale obraz člověka, který se snaží být milován i za cenu, jež ho ničí. Čtenář má skoro chuť jí říct, aby se vrátila domů, dala si mořskou polévku, zablokovala prince ve všech komunikačních kanálech a pořídila si terapeuta specializovaného na jednostranné vztahy. Jenže pohádky nejsou vždycky od toho, aby nás uklidnily. Někdy nám ukážou, jak daleko je člověk schopný zajít, když si splete lásku s tím, že se kvůli ní musí celý přepsat.
Princ není zlý. A právě to bolí nejvíc
Na tomhle příběhu je záludné, že princ není klasický padouch. Nechová se jako karikatura muže, kterého by šlo snadno nenávidět a poslat ho do literárního kouta hanby. Má Malou mořskou vílu rád, je k ní něžný a váží si jí, jenže ji nemiluje způsobem, jaký by ji zachránil. Navíc je přesvědčený, že život mu zachránila jiná žena, a právě tu si nakonec vezme.
To je krutější než jednoduchá zrada. Zrada se dá pojmenovat, oplakat a po čase uložit do šuplíku s nápisem „už nikdy“. Nenaplněná láska bez viníka se nese hůř, protože člověk nemá koho obžalovat. Andersen tak velmi přesně ukazuje, že někdy nás nezlomí lidská zloba, ale obyčejná skutečnost, že srdce druhého člověka není majetek, který získáme tím, že jsme dost trpěli.
Nůž, pěna a konec bez svatby
Když se princ ožení s jinou, Malá mořská víla má poslední možnost zachránit si život. Její sestry obětují své vlasy a přinesou jí nůž od čarodějnice. Stačí, aby prince zabila, jeho krev dopadla na její nohy, a ona se může vrátit do moře. V jiném příběhu by to byla chvíle dramatické pomsty, v níž by se tichá dívka konečně proměnila v bouři a ukázala světu, že ani mořské bytosti nemají nekonečnou trpělivost.
Andersen ji však vede jinudy. Malá mořská víla se podívá na spícího prince, políbí ho na čelo, zahodí nůž do moře a sama skočí do vln. Nezvolí pomstu, i když by jí zachránila život. Nezvolí ani hysterické finále, ve kterém by láska dostala účet se všemi položkami bolesti. Zvolí oběť, která ji stojí všechno, a ráno se neprobudí jako princezna v náručí milovaného muže, ale jako mořská pěna.
Křesťanský konec, který se z moderních verzí skoro vytratil
Jenže tady přichází část příběhu, kterou mnoho lidí vůbec nezná. Andersen nebyl jen autor dojemných pohádek pro děti. Byl hluboce věřící člověk a Malá mořská víla je v původní podobě výrazně prostoupena křesťanskou obrazností. Víla totiž netouží stát se člověkem jen kvůli princi. Touží po nesmrtelné duši, po věčnosti, po něčem, co přesahuje i tu největší romantickou lásku.
Když odmítne prince zabít, i když by si tím zachránila vlastní život, její oběť není odměněna svatbou ani náhlým princovým prozřením. Promění se v dceru vzduchu, bytost, která může dobrými skutky postupně dojít až k nesmrtelné duši a k Božímu království. Není to přesná katechismová nauka, spíš Andersenův vlastní literární obraz inspirovaný křesťanskou vírou, ale právě proto je tak silný. Pohádka najednou není jen o ztracené lásce. Je o tom, že člověk může ztratit svůj sen, a přesto neztratit vlastní duši.
Proč ten příběh pořád bodá?
Možná proto, že každý z nás někdy poznal lásku, která se nevrátila tak, jak jsme doufali. Každý někdy čekal, že když bude dost trpělivý, obětavý, laskavý nebo statečný, druhý člověk konečně prohlédne. Andersen ale říká něco nepříjemného a osvobozujícího zároveň: láska není obchod, kde bolest slouží jako záloha na šťastný konec.
A možná právě proto Malá mořská víla přežila všechny své sladší úpravy. Ne proto, že by byla příběhem o princi, ale proto, že je příběhem o duši. O té zvláštní části člověka, která se může zlomit, když miluje špatným směrem, ale také vyrůst, když odmítne proměnit vlastní bolest v krutost. Andersenova víla nakonec nedostane muže, kvůli němuž opustila moře. Dostane šanci stát se někým hlubším. A to je konec, který možná není růžový, ale je pravdivější než celé královské svatební menu.
Z čeho text vychází:
Hans Christian Andersen: The Little Mermaid (1837, The Hans Christian Andersen Center, University of Southern Denmark)
Hans Christian Andersen: The Little Mermaid (anglický text online, překlad H. P. Paull)
Encyclopaedia Britannica: Hans Christian Andersen
