Článek
Existuje několik okamžiků v životě, kdy člověk zjistí, že společnost má zvláštní smysl pro humor. Třeba když vám v osmnácti letech, tedy ve věku, kdy většina lidí ještě občas zapomíná, proč vlastně přišla do kuchyně, svěří pomyslné rozhodnutí o budoucnosti do rukou jedné zkoušky a řekne: „Tak ukaž, co ses naučil za poslední roky.“
Člověk by skoro čekal alespoň dramatickou hudbu v pozadí, jenže místo ní přichází ranní autobus, kruhy pod očima a spolužák, který s výrazem válečného veterána pronese: „Já jsem se neučil, to nemá cenu,“ přestože se učil od února a jen si včera na chvíli dovolil otevřít sociální sítě.
Když se i ateista začne modlit k otázce číslo sedm
Maturita je fascinující společenský rituál. Každý rok sledujeme stejnou proměnu jinak poměrně normálních lidí v bytosti poháněné kofeinem, stresem a zvláštně selektivní pamětí. Najednou člověk ví přesné datum vydání knihy, kterou celý rok nečetl, ale není si jistý vlastním rodným číslem. Umí vysvětlit chemické procesy, které v běžném životě využije asi stejně často jako schopnost přežít na Marsu, ale nedokáže si vzpomenout, kam položil klíče od bytu, přestože je drží v ruce.
A pak jsou tu drobné studentské rituály, které by za normálních okolností působily absurdně, jenže v maturitním období se z nich stává téměř národní folklór. Šťastné ponožky přestávají být vtip a začínají fungovat jako seriózní krizová strategie. Někdo odmítá prát oblíbenou mikinu, protože v ní zvládl test z matematiky, jiný přesvědčeně tvrdí, že když si vytáhne otázku číslo sedm, všechno dobře dopadne, přestože jeho jediná zkušenost s číslem sedm spočívá v tom, že mu jednou padlo ve stolní hře Člověče, nezlob se.
A jestli existuje období, kdy začnou i ti největší racionalisté lehce koketovat s vírou v nadpřirozeno, pak je to právě maturitní týden. Člověk, který celý život tvrdí, že nevěří na osud, najednou uzavírá tiché dohody s vesmírem. „Když si nevytáhnu druhou světovou válku, přestanu odkládat věci na poslední chvíli.“ Vesmír většinou jen pobaveně mlčí, protože dobře ví, že obě strany této smlouvy nemají v úmyslu ji dodržet.
Nejzábavnější je však obrovský paradox celé maturity. Když jste student, připadá vám to jako okamžik, na kterém stojí a padá celý život. Máte pocit, že když odpovíte špatně na otázku o realismu nebo zapomenete derivaci, společnost vás okamžitě přesune do zvláštní kategorie lidí, kteří už nikdy nebudou šťastní, úspěšní ani respektovaní.
Jenže pak mluvíte s dospělými a zjistíte něco téměř podezřelého: většina z nich si vlastní maturitu pamatuje jen velmi mlhavě a značná část by ji dnes pravděpodobně neudělala.
Stačí se nenápadně zeptat dospělého člověka na něco, co kdysi uměl dokonale. Třeba co přesně znamená sinusová věta nebo kdo všechno patří mezi české prokleté básníky. Najednou se objeví pohled člověka, který zoufale hledá únikovou cestu z konverzace, zatímco pronese něco ve stylu: „No… to jsme kdysi brali.“ Ano, kdysi jsme toho brali hodně. Třeba i přesvědčení, že bez znalosti mitochondrie člověk sotva přežije středu odpoledne.
Dospělost jako maturita, jen bez taháku a s hypotékou
Jenže úplně zbytečné to přece jen není. Maturita možná není důležitá ani tak kvůli tomu, co si zapamatujete, ale kvůli tomu zvláštnímu pocitu, kdy stojíte před něčím velkým a nemáte úplnou jistotu, že to zvládnete. A stejně tam jdete.
Možná se bojíte, možná jste spali čtyři hodiny a možná máte pocit, že váš mozek právě podal výpověď, ale přesto si sednete před komisi a zkusíte ze sebe vydat to nejlepší, co v danou chvíli máte.
A upřímně: není tohle trochu předpremiéra dospělosti?
Dospělý život totiž překvapivě často funguje tak, že nemáte úplně jasno, co děláte, ale snažíte se tvářit kompetentně. Jednoho dne řešíte maturitu, druhý den pracovní pohovor a za pár let hypotéku, kterou podepisujete s výrazem člověka, jenž doufá, že někde v malém písmu nestojí věta: „A teď nám patří vaše duše.“
Člověk si dlouho myslí, že dospělí mají všechno promyšlené, než zjistí, že i oni občas jen improvizují, googlí zvláštní otázky ve dvě ráno a tváří se sebevědoměji, než se ve skutečnosti cítí.
Možná je právě v tom maturita důležitá. Ne jako test encyklopedických znalostí, ale jako první větší setkání s nejistotou, která po vás chce jediné: přijít i tehdy, když se necítíte připraveni. A skoro ironicky člověk časem zjistí, že tento princip funguje na většinu života.
Známka není rozsudek, jen razítko na jednu kapitolu života
Proto bych všem maturantům nepřál jen šťastnou otázku, i když přiznejme si, trochu štěstí nikdy neurazí. Přál bych jim hlavně klid v hlavě, schopnost nezhroutit se z jedné špatné odpovědi a dostatek nadhledu, aby jednou s úsměvem vyprávěli, jak si během zkoušky nebyli schopni vzpomenout na něco, co ještě večer uměli nazpaměť, protože tohle se mimochodem stalo téměř každému, a kdo tvrdí opak, ten si buď nepamatuje detaily, nebo už moc dlouho učí.
A pokud právě maturujete a máte pocit, že na výsledku stojí celý vesmír, dovolím si jednu uklidňující poznámku: za pár let budete mnohem víc řešit, proč vás bolí záda po špatném spaní nebo proč jste dobrovolně začali mít radost ze slevy na kvalitní pánev, než jakou otázku jste si tehdy vytáhli.
Tak vám držím palce, ať vás neopustí paměť v nejméně vhodnou chvíli, ať komise kývá povzbudivě místo děsivě, ať se vám podaří říct alespoň něco, co bude znít jako vědomost, a hlavně ať vám jednou dojde, že maturita nebyla konec světa, ale jen první chvíle, kdy vám život s lehce pobaveným výrazem řekl: „Tak ukaž, co umíš,“ a vy jste naštěstí zjistili, že i s trochou paniky, kruhy pod očima a šťastnými ponožkami se dá zvládnout víc, než si člověk myslí.
