Článek
Dnes, 30. července, slavíme Mezinárodní den přátelství, který má podle OSN podporovat porozumění mezi lidmi, národy a kulturami. Lidstvo tuto výzvu přijalo po svém, takže se dál hádá o hranice, dějiny, náboženství, očkování, parkování i správnou vrstvu másla pod salámem, ale alespoň jednou ročně si připomene, že by bylo hezké mít se rádi.
Přátelství patří k několika vztahům, které nevznikají z povinnosti, příbuzenství, pracovní smlouvy ani dědického řízení. Přítel s námi není proto, že musí nebo že se mu to vyplatí, ale protože se k nám z nějakého obtížně vysvětlitelného důvodu dobrovolně vrací, přestože už dávno ví, jací jsme a jak nesnesitelní dokážeme být ve chvíli, kdy máme pravdu, případně jen dostatek sebevědomí, abychom si to mysleli.
Přítel není každý, kdo ví, co jsme měli k obědu
Slovo „přítel“ prodělalo v digitální době inflaci, proti níž jsou ceny másla ukázkou měnové stability. Dříve spolu lidé museli přežít vojnu, povodeň nebo alespoň několik rodinných oslav, zatímco dnes stačí kliknout a během tří vteřin získáme člověka, o němž nevíme nic kromě toho, že má psa, motorku a pevný názor na věci, kterým nerozumí.
Na sociálních sítích můžeme mít tisíce přátel a každý den se dozvídáme, kdo snídal kaši, kdo uběhl pět kilometrů, kdo našel sám sebe na Bali a kdo po přečtení tří odstavců na internetu konečně pochopil geopolitiku, medicínu i katolickou teologii. Čím více informací o lidech máme, tím méně je někdy skutečně známe, protože sice víme, kde byli na dovolené a kterou politickou stranu považují za počátek civilizačního kolapsu, ale netušíme, že večer sedí sami v kuchyni a potřebovali by slyšet obyčejnou otázku, na kterou nebude odpovědí smějící se obličej ani nevyžádaná diagnóza.
Digitální svět nám umožnil být ve spojení téměř se všemi, aniž bychom museli být skutečně nablízku někomu, což je technicky obdivuhodné, lidsky však poněkud méně přesvědčivé. Bolest totiž neumí číst emotikony a podporu nepozná podle počtu červených srdíček, nýbrž podle času, který jí někdo věnuje, aniž by přitom jedním okem kontroloval příchozí zprávy a druhým počet reakcí na vlastní příspěvky.
Počet přátel se měří ve čtvrtém patře bez výtahu
Skutečné přátelství začíná tam, kde končí pohodlí, protože kamarád přijde na oslavu, zatímco přítel dorazí po pohřbu, když ostatní odešli, chlebíčky oschly a člověk zůstal s tichem, které nelze vypnout, přeskočit ani odsunout na zítřek.
Kamarád nám potvrdí, že za všechno mohou ostatní, kdežto přítel riskuje, že se na něj naštveme, a upozorní nás, že tentokrát jsme se možná zachovali jako idiot, což bývá užitečnější než třicet souhlasných komentářů od lidí, kteří si přečetli titulek a okamžitě pochopili celý náš život.
Přítel nás ovšem permanentně nevychovává, neškolí a nediagnostikuje, protože takových dobrodinců máme na internetu dostatek a většina z nich pracuje zdarma. Nepříjemnou pravdu říká proto, aby nás nenechal prohrát se sebou samými, nikoli proto, aby si užil náš pád a následně zveřejnil obecné zamyšlení o lidské nepoučitelnosti.
Nejspolehlivější zkouškou přátelství přitom nemusí být nemoc, tragédie ani vězení, protože někdy úplně stačí stěhování. Na internetu máme osm set přátel, na oslavu přijde třicet lidí, ale jakmile je třeba vynést pračku do čtvrtého patra bez výtahu, zůstanou tři, přičemž jeden přinese rudl, druhý svačinu a třetí pronese velkou větu lidské solidarity: „To nějak zvládneme.“
Právě tato věta bývá čistším vyznáním přátelství než většina citátů vytištěných na hrnku, protože neslibuje, že všechno dobře dopadne, ani nepředstírá, že problém vlastně neexistuje, nýbrž pouze říká, že člověk nezůstane sám pod pračkou ani pod vlastním životem.
Přítel není správce našeho ega
Přátelství si někdy pleteme s oboustranným obdivováním, při němž já pochválím vás, vy pochválíte mě a oba odcházíme s pocitem, že naši výjimečnost právě potvrdil nezávislý odborník. Skutečný přítel však není dvorní fotograf, osobní tiskový mluvčí ani oddělení pro správu našeho ega, protože jeho úkolem není vytvářet nám příznivý mediální obraz, ale zůstat s námi i ve chvíli, kdy realita nevypadá dobře z žádného úhlu.
Pozná se také podle toho, že unese náš úspěch, aniž by jej vnímal jako vlastní neštěstí. Závist se totiž málokdy představí pravým jménem, protože raději přichází převlečená za starostlivost a pronáší věty, že nám to samozřejmě přeje, ale měli bychom si dát pozor, abychom si náhodou nezačali příliš věřit, nebo se dokonce domnívat, že jsme si svůj úspěch zasloužili.
Skutečný přítel nepotřebuje naše světlo zhasnout, aby jeho vlastní bylo lépe vidět, a dokáže nám zatleskat bez vnitřního účetnictví, v němž přepočítává, proč jsme něco dostali my a ne on. Současně unese i naši slabost, takže před ním nemusíme působit úspěšně, vyrovnaně ani psychologicky zpracovaně, ale smíme přijít jako člověk, kterému se život rozpadl na součástky a návod k sestavení byl omylem přiložen k jinému výrobku.
Přítel nezačne okamžitě opravovat, radit a vysvětlovat, že všechno má svůj důvod, protože tato věta někdy znamená pouze to, že řečník žádný rozumný důvod nezná, ale nechce připustit vlastní bezradnost. Nejprve si sedne mezi trosky a dovolí nám být chvíli nedokonalí bez obavy, že tento stav zveřejní s motivačním hashtagem.
Bůh nenabízí sledování, ale přátelství
Křesťanství přineslo do vztahu člověka a Boha cosi téměř pohoršlivého, protože Kristus své učedníky nenazývá pouze služebníky nebo vykonavateli náboženských povinností, ale přáteli: „Už vás nenazývám služebníky (…) nazval jsem vás přáteli“ (Jan 15,15).
Ježíš přitom nenabídl přátelství lidem, kteří by prošli náročným výběrem osobnostních kvalit. Jeden jej zapřel, druhý pochyboval, další se hádali o funkce a téměř všichni v rozhodující chvíli zmizeli, takže kdyby Kristus sestavoval tým podle moderních personálních metod, po psychologických testech, kompetenčním pohovoru a posouzení týmové loajality by nejspíš zůstal sám.
Přesto je nezavrhl, protože viděl jejich slabost a současně také něco, čím se teprve mohli stát. Takové je i zralé přátelství, které nezavírá oči před tím, jací jsme, nevydává selhání za osobitost, ale zároveň odmítá uvěřit, že takoví musíme zůstat navždy.
Kniha Sírachovcova říká, že „věrný přítel je mocná ochrana, kdo ho našel, našel poklad“ (Sir 6,14). Poklad ovšem není dekorace do vitríny, kterou jednou ročně oprášíme při Mezinárodním dni přátelství, protože vztah potřebuje čas, věrnost, odpuštění a občas také schopnost nechat si vlastní chytrou poznámku pro sebe, což bývá jedna z nejvyšších a nejméně praktikovaných forem lásky.
Přátelství častěji zabíjí odkládání než zrada
Lidé se často nerozejdou kvůli velkému konfliktu, ale pouze si pro sebe postupně přestanou dělat místo. Nejprve odpovíme později, potom stručněji a nakonec pošleme zdvižený palec, který se stal moderním způsobem, jak druhému sdělit, že jsme jeho existenci zaznamenali, ale nehodláme se jí dále zabývat.
Všichni máme mnoho práce a neodkladných povinností, mezi nimiž zaujímá zvláštní postavení sledování videí lidí, které neznáme, při činnostech, které nás nezajímají, případně čtení hádek cizích lidí pod článkem, který jsme sami nedočetli. Přátelství se však samo neudrží, stejně jako zahrada, manželství ani tělesná hmotnost po padesátce, a vztah, který dostává pouze zbytky našeho času, začne jednoho dne také jako zbytek vypadat.
Možná proto není nejlepším způsobem oslavy dnešního dne zveřejnit obrázek dvou objímajících se lidí s citátem, že přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme, zvlášť když jsme té své vybrané rodině už tři měsíce neodpověděli. Užitečnější bude zavolat člověku, na něhož už několik týdnů myslíme, ale stále čekáme na vhodnou chvíli, protože vhodnější chvíle někdy přijde až na pohřbu, kde lidé náhle nacházejí čas říkat všechno, co nestihli říci živému.
Skutečný přítel není člověk, který o nás ví všechno, ale ten, který o nás ví dost a přesto si nezměnil telefonní číslo. Nevyřeší všechny naše problémy, nezabrání každému pádu ani nás neuchrání před každou hloupostí, ale nedovolí, abychom jejich následky nesli úplně sami.
Přátelství možná nezachrání celý svět najednou, může však zachránit jeden lidský svět, který se právě rozpadá vedle nás, a nemusí přitom začít žádným velkým gestem. Stačí zpráva, návštěva nebo obyčejná otázka, jak se druhý člověk skutečně má, přičemž nejtěžší část začne teprve ve chvíli, kdy přestaneme připravovat vlastní odpověď a budeme ochotni vyslechnout tu jeho.
