Článek
Otázka, zda je Nový zákon mýtus, nebo fakt, je poctivá. Jenže poctivá otázka ještě neznamená poctivou odpověď. A právě tady začíná potíž článku Šimona Maguse. Člověk ho čte a má chvíli pocit, že sedí na přednášce z religionistiky, chvíli že sleduje literární pitvu, a nakonec zjistí, že to celé míří k závěru, který byl zřejmě připraven dřív než argumenty k němu. Křesťanství je mytologie, hotovo. Jenže hotovo není.
Začíná to hned první zkratkou. Autor podsouvá, že Nový zákon je v podstatě výpověď o Kristu od lidí, kteří ho osobně nepotkali. To zní efektně, ale je to hrubé ořezání reality. Ano, Pavel nepatřil k Ježíšovým pozemským učedníkům. Jenže evangelia sama sebe nepředkládají jako pozdní literární mlhu bez vazby na svědky. Lukáš výslovně píše, že navazuje na to, co bylo předáno od těch, kdo byli „od počátku očitými svědky“, a že sám vše pečlivě prozkoumal, aby adresát poznal jistotu přijatého učení (Lk 1,1–4; srov. Britannica: Christianity – relation of the early church to Jesus). To není policejní protokol, ale už vůbec ne ani literární obdoba věty „jedna paní povídala“.
Ještě horší je Pavlovo obrácení. Autor píše, že se mu Ježíš zjevil „uprostřed kamenování křesťanů“. Jenže Skutky apoštolů říkají něco jiného. U Štěpánovy smrti je Saul přítomen jako souhlasící pronásledovatel, ale setkání s Kristem přichází až na cestě do Damašku (Sk 7,58 až 8,1; Sk 9,1–9). To není drobná nepřesnost, kterou lze omluvit ranní únavou. Tohle je základní kostra příběhu. Kdo ji přehodí a současně vystupuje jako znalec, začne působit poněkud nešťastně.
Ani synoptický problém mu moc nepomáhá. Matouš a Lukáš zřejmě pracují s Markem a další tradicí. Ano. Jenže literární závislost není důkaz mýtu. Když historik používá starší kroniku, také tím nepřiznává, že druhou půlku knihy dopsal podle fantazie a atmosférického tlaku. Znamená to prostě, že pracuje se zdroji. V případě evangelií to ukazuje, že stojí v živé tradici a uspořádávají předaný materiál podle svého záměru. To je v antickém světě normální, ne skandální (srov. Britannica: Christianity – relation of the early church to Jesus).
Stejně účelově působí i poznámka o Janovi jako o skoro „Popelkovém evangeliu“, které se „málem nedostalo do Bible“. To je hezké na efekt, ale jako argument to unese málo. Ano, kolem Janova evangelia se vedly diskuse. Stejně jako kolem jiných textů. Jenže z toho ještě neplyne, že se do kánonu vplížilo zadním vchodem skoro omylem.
Když se řekne mythos, ještě to neznamená, že je vyhráno
Těžiště Magusova článku leží v antických pojmech. Vytáhne Asklépiada, Quintiliana, Theóna, Plútarcha a Platóna a vytváří dojem, že právě tady drží klíč, kterým evangelia konečně odemkne. Jenže drží spíš svazek pojmů, ne rozsudek.
Nejprve je třeba udělat pořádek v samotném slovu mýtus, protože právě tady se mu text začíná rozjíždět. Slovo může znamenat alespoň tři různé věci. Zaprvé antický literární a rétorický pojem pro určitý typ vyprávění. Zadruhé moderní běžné označení pro něco nepravdivého, vymyšleného nebo legendárního. Zatřetí religionistický pojem pro příběh nesoucí hluboký význam pro určitou komunitu. Kdo tyto významy míchá dohromady, vypadá učeně, ale ve skutečnosti si jen přelévá vodu mezi hrnky a tváří se, že objevil nový pramen.
Ano, Quintilianus je významný římský rétor a jeho Institutio oratoria je důležité dílo pro dějiny rétoriky (srov. Britannica: Quintilian, Britannica: Institutio oratoria). Ano, antický svět rozlišoval mezi historií, fikcí a mythem. Ano, některé starověké texty pracovaly s představou příběhu, který není prostou kronikou, ale přesto nese nějaký obraz pravdy. Jenže z toho ještě vůbec neplyne, že evangelia jsou automaticky mýtem ve smyslu, který chce autor prosadit.
A právě tady přichází zásadní metodická chyba. Z obecných rétorických kategorií dělá přímý soud nad konkrétními texty. To ale nejde bez další práce. Ne každé starověké vyprávění je stejného druhu. Ne každé má stejný záměr. A hlavně: evangelia se sama nepředkládají jako básnická fabule. Lukáš mluví o svědcích, zkoumání a uspořádaném podání (Lk 1,1–4). Jan vysvětluje, že znamení byla zapsána, aby čtenář uvěřil, že Ježíš je Mesiáš a Boží Syn (Jan 20,30–31). To jsou teologické texty, bez debat. Jenže teologický text není automaticky mýtus. Teologický text může být zároveň interpretací i svědectvím.
To je mimochodem jádro celého sporu, které by nemělo zapadnout. Teologický text není opak historického textu. Antická historiografie sama o sobě nebyla sterilní, neutrální a bez názoru. I starověký historik vybíral, skládal, hodnotil a interpretoval. Neutrální historie ve smyslu moderního laboratorního zápisu tehdy jednoduše neexistovala. Z toho ale přece ještě neplyne, že všechno je mýtus.
Podobně zachází autor i s Platónem. Zmíní jeho eikós mýthos, tedy vyprávění, které nějakým způsobem nese obraz pravdy. Jenže odtud stále ještě nevede přímá dálnice k větě „takto je třeba číst evangelia“. Platón je kontext, ne magická hůlka. Odkaz na něj nevyřeší povahu Nového zákona o nic víc, než když člověk přinese do sporu slovník a tváří se, že právě vyhrál.
Jeho věta, že „mýtus se může snadno stát pravdou“, pak ukazuje problém v plné nahotě. Pak už totiž slovo „mýtus“ nefunguje jako nástroj poznání, ale jako univerzální rozpouštědlo, ve kterém se rozpustí jakýkoli nepohodlný fakt. Když je něco nepravdivé, je to mýtus. Když to nese obraz pravdy, je to mýtus. Když se to po očištění podobá historii, je to pořád mýtus. Takový pojem pak nic neobjasňuje. Jen polyká vše kolem.
Když nevyjdou dějiny, nastoupí podezření
Pak přichází třetí slabina článku. Jakmile autorovi přestanou stačit pojmy, začne podezírat lidi. Origenes se podle něj vymezoval vůči mýtu proto, že si křesťané chtěli „hrát na lepší lidi“. Jenže Origenes nebyl školní dozorce duchovní slušnosti. Byl to jeden z nejvýznamnějších teologů řecké církve a jeho Contra Celsum je vážná odpověď na vzdělaný pohanský útok (srov. Britannica: Origen, Britannica: Contra Celsum). Celsus byl skutečný protivník křesťanství, ale protivník ještě není rozhodčí. To, že přirovnal Kristovo vzkříšení k Orfeovi, znamená, že vedl polemiku. Nic víc. A polemika není totéž co důkaz, i když je napsaná vzdělanou řečtinou.
Ještě slabší je chvíle, kdy autor začne podezírat Wikipedii a umělou inteligenci z „evangelikálních motivací“, protože mu vracejí informaci, že historicita Ježíše je v běžném bádání dominantní stanovisko a že čistě mytický Ježíš zůstává na okraji. Tady už se opravdu přestává argumentovat a začíná se naznačovat. Když se mi nelíbí výsledek, začnu tušit skryté motivy editorů, algoritmů a nejspíš i člověka, který serverům mění kabel. Jenže to není argument. To je podráždění převlečené za vhled.
Běžné přehledy jsou v tomhle přitom docela střízlivé. Rozlišují mezi historickým Ježíšem a plným teologickým obrazem Krista. Přiznávají omezenost mimobiblických pramenů. Nepředstírají, že máme Ježíšův životopis od římské policie v deskách se zlatým hřbetem. Ale přesto považují existenci historického Ježíše za pevný závěr a teorii „Christ myth“ za okrajovou (srov. Britannica: Jesus, Britannica: Christianity – relation of the early church to Jesus).
A zde je třeba být poctivý i k autorovi. V jedné věci má částečně pravdu. Mimobiblické prameny o Ježíši jsou opravdu omezené. Tacitus, Plinius ani Josephus nerozvádějí celé Ježíšovo učení a nepodávají detailní životopis. To je pravda. Jenže z omezenosti pramenů ještě neplyne mytologičnost. Plyne z ní opatrnost. To je rozdíl. Autor si z fragmentárnosti udělá most k závěru „jedná se o mytologii“, jenže ten most nemá pilíře. Britannica sama upozorňuje, že zmínky v 1. století existují, ale samy o sobě nepředstavují plně nezávislý životopisný důkaz Ježíše (srov. Britannica: Jesus, Britannica: Annals). To je poctivá opatrnost, ne licence pro legendu.
A když si potom přihodí Alberta Schweitzera s poznámkou, že byl „luterán jako poleno a k tomu ještě lékař“, nepůsobí to už ani učeně, ani přesně. Působí to spíš jako chvíle, kdy někdo místo argumentu vytáhne ironii a doufá, že mu nahradí důkaz.
Víra není opak dějin
Nejslabší je ale samotný závěr. „O křesťanské víře můžeme vpravdě říci jen jedno. Jedná se o mytologii.“ To není výsledek textu. To je rozhodnutí. Celý předchozí článek totiž neprokázal, že evangelia jsou mýtus ve smyslu nepravdivé fabulace. Ukázal nanejvýš to, že Nový zákon vznikl ve starověkém prostředí, že evangelia mají teologický záměr, že antický svět pracoval s širší paletou vyprávění a že mimobiblické prameny o Ježíši jsou omezené. To všechno lze přijmout. Jenže mezi tím a větou „křesťanství je mytologie“ je pořádná propast. A autor ji přeskočí s lehkostí člověka, který si zřejmě spletl most s vlastním přáním.
Úplně poslední věta jeho článku je vlastně nejvýmluvnější. „Od toho je přeci křesťanství vírou a nikoliv faktem.“ Jenže to je falešné dilema. Křesťanství se od počátku nepředkládá jako čistý pocit, metafora nebo poetická útěcha bez dějinného základu. Předkládá se jako víra, která stojí a padá s tím, že Bůh jednal v konkrétních dějinách. Proto Lukáš mluví o svědcích a pečlivém zkoumání (Lk 1,1–4). Proto Skutky navazují na to, co Ježíš „začal činit a učit“, a mluví o jeho zjeveních po utrpení jako o „mnohých důkazech“ (Sk 1,1–3). Proto je Nový zákon tak nepohodlný. Ne proto, že by byl jen mýtem, ale právě proto, že si dělá nárok na pravdu o světě, člověku i Bohu (Lk 1,1–4; Sk 1,1–3).
A právě tady se láme celý spor. Mýtus je dnes pro mnohé přijatelnější než svědectví. Mýtus si člověk může vyložit, přetavit, ochočit a odložit. Svědectví je nepříjemnější. Svědectví totiž někdy neříká jen „takto se dá svět vidět“, ale také „takto to bylo“. A právě to na Novém zákoně mnoha lidem vadí. Ne že by byl starý. Ale že je příliš odvážný.
Šimon Magus tedy nakonec neprokázal, že Nový zákon je mýtus. Prokázal spíš něco jiného. Že z několika správných poznámek, jedné popletené epizody ze Skutků, několika antických definic a jednoho podezření vůči Wikipedii se dá složit článek, který zní chytře a sebejistě. Jenže pravda se neposuzuje podle tónu ani podle toho, kolik řeckých slov člověk vyskládá na stůl.
Nový zákon se nedá odepsat kouzlem nad slovem mythos, protože jeho problém neleží v tom, že je starý, ale v tom, že si pořád troufá tvrdit, že Bůh opravdu vstoupil do lidských dějin.
