Článek
Někdy člověk zjistí, že pohádky, které znal z dětství, prošly tak důkladným zkrášlením, že by se za ně nemusel stydět ani reklamní katalog svatebních salonů. Popelka v naší paměti většinou voní po plese, šatech, tanci, střevíčku a šťastném konci, jenže starší verze bratří Grimmů je mnohem drsnější, syrovější a méně ochotná předstírat, že závist se dá vyřešit decentním úsměvem do kamery.
Ve stručnosti: Popelka je dívka, které po smrti matky zůstane doma otec, macecha a dvě nevlastní sestry, jenže místo rodiny dostane spíš domácí pracovní tábor s horší garderobou. Musí sloužit, uklízet, spát u popela a snášet ponižování od lidí, kteří by dnes nejspíš tvrdili, že ji jen učí samostatnosti a zdravému vztahu k domácím pracím. Když král uspořádá třídenní slavnost, na níž si princ hledá nevěstu, Popelka se tam v původní verzi bratří Grimmů nedostane díky třem oříškům ani víle s hůlkou, ale díky stromu u matčina hrobu a ptákům, kteří jí pomohou získat šaty. Na slavnosti prince okouzlí, pokaždé mu uteče a nakonec po sobě zanechá střevíček, podle něhož má princ najít neznámou dívku. Právě ve chvíli, kdy by moderní verze nasadila romantickou hudbu a připravila závěrečné objetí, bratři Grimmové vytáhnou krev, nůž a rodinnou ambici, kvůli níž jsou nevlastní sestry ochotné uříznout si kus nohy, jen aby se vešly do cizího štěstí.
Když se noha nevejde, rodina najde řešení
Ve známějších úpravách si nevlastní sestry střevíček zkoušejí, trochu se ztrapní a nakonec musí ustoupit skutečné vyvolené. U Grimmů je situace podstatně méně salonní. První sestře střevíček nesedí, a tak jí matka poradí, aby si uřízla prst, protože až bude královnou, chodit pěšky už stejně nebude muset. Je to věta, která v sobě spojuje ambici, mateřskou podporu a trestuhodné pohrdání anatomií.
Sestra radu přijme, střevíček si obuje a princ s ní odjíždí. Jenže krev nejde úplně snadno zamaskovat, zvlášť když se člověk snaží provdat na základě obuvi, která právě změnila žánr z romance na urgentní příjem. Holubi prince upozorní, že ve střevíčku teče krev a že vyvolená není ta pravá. Princ se vrací, druhá sestra zkusí podobnou strategii s patou a příběh znovu ukáže, že když se člověk snaží nacpat do cizího osudu, obvykle to bolí.
V téhle verzi nekouzlí víla s hůlkou
Popelka bratří Grimmů se od pozdějších uhlazených verzí liší i tím, že v ní nenajdeme klasickou vílu kmotřičku, která se objeví v pravý čas a vyřeší problém s elegancí zkušené organizátorky maturitního plesu. Pomoc přichází odjinud. Popelka chodí k hrobu své matky, kde roste strom, a právě tam dostává šaty i podporu prostřednictvím ptáků. Je to méně cukrové, méně třpytivé a mnohem zvláštnější, protože příběh tím získává tichý, skoro posvátný tón.
Tahle Popelka není jen dívka, která potřebuje lepší šaty. Je to člověk, který zůstal sám uprostřed domu plného lidí. Její bolest není vyřešena jedním kouzlem, ale nese se celým příběhem jako popel na rukou, který nejde snadno setřást. Právě proto působí původní verze silněji než mnohé pozdější úpravy. Není to jen pohádka o tom, že se chudá dívka dostane na ples, ale o tom, že ponížený člověk může mít pořád důstojnost, i když mu okolí dlouho tvrdí opak.
Holubi jako exekutoři pohádkové spravedlnosti
Konec u Grimmů také nepřipomíná rodinný film, v němž si všichni odpustí a odjedou do západu slunce s ponaučením vhodným na magnetku na lednici. Když se Popelka vdává, nevlastní sestry se snaží být znovu nablízku, protože úspěšný příbuzný je v některých rodinách náhle milován s rychlostí, kterou by záviděla i expresní zásilková služba. Jenže holubi, kteří v příběhu opakovaně stojí na straně Popelky, jim za jejich krutost vyklovou oči.
Je to tvrdé, ale v logice staré pohádky to není samoúčelná brutalita. Grimmovské příběhy často pracují s představou, že lež, závist a bezohlednost nakonec nezůstanou jen trapnou vzpomínkou z rodinného alba. Mají následek. A ten následek je v Popelce napsán tak ostře, že by dnešní adaptace musela polovinu scény překrýt mlhou, hudbou a velmi rychlým střihem.
Proč tahle Popelka pořád funguje?
Možná proto, že pod všemi těmi šaty, střevíčky, ptáky a krvavými detaily je příběh, kterému rozumíme dodnes. Popelka není jen dívka, která čeká na prince. Je to člověk, kterému doma sebrali místo, hlas i jméno, a přesto se nezměnil v to, co z něj chtěli udělat. Zůstala pevná tam, kde jiní začali řezat vlastní nohu, jen aby se vešli do cizí představy o štěstí.
A možná je právě v tom největší síla původní pohádky. Neříká jen, že dobro jednou vyhraje a zlo dostane přes prsty, případně přes oči. Říká také, že člověk nemusí ztratit tvář jen proto, že ho někdo dlouho držel v popelu. Někdy totiž nejde o to, kdo má nejkrásnější střevíček. Jde o to, kdo se kvůli němu nezačne mrzačit.
Z čeho text vychází:
Jacob a Wilhelm Grimm: Aschenputtel / Cinderella (1812; anglický překlad původní Grimmovy verze online, University of Pittsburgh)
Jacob a Wilhelm Grimm: Aschenputtel (1819; plný německý text Grimmovy verze online, Wikisource)
Encyclopaedia Britannica: Cinderella
